ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Mnohé jméno toho dne a mnohý obřad dokazují zřetedlně, že to býval i v dávnověkosti skutečně velký den, veliký čtvrtek. I církev sama jmenovala ten den místy: magnus dies Jovis, viridis dies Jovis, albus dies Jovis; u Francouzů zove se Jeu-di blanc, též dies viridium je jméno jeho obyčejné. Vše to by se strany zelenosti na jarný svátek, se strany ale velikosti na důležitosť jeho poukazovalo. Bývá mezi lidem a to jak mezi německým tak mezi slovanským obyčej, něco zeleného pojísti toho dne. Jméno bílý čtvrtek, nám neobvyklé, odvozují od bílých chlébů, ježto se chudým rozdávaly. Na jarný svátek bije též, že Poláci den ten volají před východem slunce Vesnu a že očekávají první hrom a déšť, Rusové ale že zpívají: Dožiku dožiku milyj, dožiku kropi žitko t. j. deštíčku milý, pokrop žitko. Připamatujmež si koledu Rusíno-karpatskou výše uvedenou, v které se deštík o přednosť se sluncem a měsícem hádaje praví: „Nět jak nade mne, jak ja perejdu tri razi na jaŕ, tri razi na jaŕ měsjaca jaŕcja vozradujuť sja žita, pašnicí, žita, pašnicí (nivy), vsě jarinicí“ (setba jarná).

U Němců bájilo se, že kdo o veliký čtvrtek devatero bylin nezažil, se nutně ve vola (či v zajíce) promění, taktéž kdo medu nebyl požil. Na jaře, ke očevidno vše se měnívá, domnívali se pohané, že se i lidé ve zvířata, úpíry, viďmy snadněji i hojněji proměňují, než jindy.

Hlavní důležitosť má však to do sebe, požívati medu toho dne. Dávají u nás i dobytku kousek chleba s medem, aby prý nic jedovatého skotu neuškodilo, ba metají i do studně medu, aby bez neřesti zůstala. Topinka medem namazaná a na lačný žaludek požitá, uchrání i člověka prašiviny. Na vesnicích jídávají i kaši s medem — nejstarší to snad pokrm našich předkův — v městech ale jídají někde ve čtvrtek, někde pak v pátek, tak zvané Jidášky s medem. Jidáše jsou zvláštný druh pečiva posvátného či druh hnětinek medem pomazaných. Medu dávali pohané i novorozeňátkům do huby, čímž je teprva za nové členy rodiny své přijímali; na místo medu vstoupila později sladkovina, které i báby naše ještě dětem udělují, ovšem jinou toho příčinu juž udávajíce. Ze strany proměňování ve zvířata a vidiny je ale i jméno litevské toho dne znamenité. Den sám se jmenuje vélu velikos t. j. veliký den strašidel, neb véle f. véles pl. jsou Litvínům podoby mrtvých, vélnas, vélinas ale je jim nyní čert.

Bývá však i stop mezi našimi obřady toho dne konanými, že čtvrtek veliký, jako všichni čvrtkové, Perunovi hlavně byl zasvěcený a že tedy jednou na jaře skutečně býval magnus dies Jovis.

Hospodyně má si na zelený čtvrtek koupiti chvoště, aniž by při koupi smlouvala, jím má sama po celém domě zamesti a modlitby odříkávajíc smeti do prostřed světnice snésti a v peci spáliti; to chrání celý dům netoliko před hromem, než přináší mu i štěstí. Toť chová přece patrně ráz zápalné oběti ke cti Peruna do sebe, jenž bleskem svým v podobě ohnivého zmije přinášel domu pobožnému štěstí (srovn. našeho plivníka). Též hrách se má na zelený čtvrtek zasíti, poněvadž toho dne setý hrách nejlépe daří se. Hrách býval ale zasvěcen opět Perunovi. I vajec potřebují na zelený čtvrtek proti hromům, vejce totiž na den ten snešené světívají na hody velikonočné, a přehazují je pak přes chalupu a zakopávají je na témž místě, kam padla. To je proti udeření hromů a jinému neštěstí.

Poněvadž ale k Perunovi do nebeského ráje přicházeli zemřelí a litvínský výraz vélu velikos, velký den mrtvých, na to poněkud též naráží, uvádím i to, že v pověrách našich toho dne i holubi hlavního místa zaujímají, jsouce mythické podoby duší lidských. Že holubi i o velikonocích a vůbec za celého pašijového tého dne pověrečné jsou bytosti, nevadí tímto náhledům, nebo jsou velikonoce, jak i hned uvidíme, tak dobře soubor mnohých svátečných dnů jarných, jak dvanáct nocí vánočných jsou souborem zimných svátkův. O čtvrtek veliký zařezávají někde, někde však mačkají holubího samce a samičku pod širým nebem tak, aby z nich mohli krev na pšenici vycediti, kterou potom ostatné holuby krmí. Jest-li že pak ale hospodář a hospodyně holoubě si upekše pozorně bez vidliček a noží takto jídají, aby ani kostičky nepolámali, stávají se tím saničky holubí věštícími, kdo totiž rozlomiv saničky kratší díl v ruce podrží, dříve bývá smrti věnován druhého.

Poněvadž v středověkém bájeslovi Jidáš, čert a Perun jaksi spřáteleni bývají, uvádím zde ještě jednu ruskou pověst o Jidášovi. Povídá se t., že se prý vrabci na zelený čtvrtek i s Jidášem nad zradou spáchanou tak radovali, že při ukřižování Spasitele i hřebíky přinášeli, ježto pak vlaštovky opět odnášely. Za to mají prý ale vrabci až podnes nohy neviditelně svázané, a to tak, že choditi nemohouce poskakují. Abych ale poněkud aspoň výraz „zelený čtvrtek“ vysvětlil, jenž hlavně u lidu žije, připomínám tu, že v dávnověkosti na týž den připadal svátek božího těla, jenž později byl odložen opět na čtvrtek po sv. Trojici (7. června). Svátek božího těla vyznamenává se ale vnějškem svým jako letný svátek až podnes větvěmi zelenými a věncemi. Bývalo též obřadem církevním, na zelený čtvrtek oltáře vodou a vínem umývati, načež je palmami či ratolestmi zelenými utírali.

Za starodávna odbývaly se mnohé obřady církevné v noci a to druhdy i v kryptách, při čemž na zelený čtvrtek shasínali všechny svíčky a uschovávali největší pod oltář nebo za oltář, rovněž jak až podnes o zelený čtvrtek zvony až do soboty umlkají a jen řehtačky se ozívají, co vše velmi významné je, jestliže na jméno zeleného čtvrtka „dies secretorum seu mysteriorum“ hledíme. V gallikánské církvi rozněcovali o zelený čtvrtek i nový oheň křesáním. Umývati nohy a obdarovati chudé přešlo místy i v obřadnou slavnosť, obdarovati chudých vůbec, jako se k. př. na Moravě blíž Holomouce „na Hradišti“ o zelený čtvrtek častovalo slavně na sta a sta chudých.63 Jest-li že tímto obřadem tělo chudých v mír se uvádělo, byl den tento i dnem duševného smíření se, den odpustkův. U starých Čechů a Němců byli, jak píše juž Štítný, „v prvu středu u puostě“ tedy na popelečnou středu hříšníci z kostela vyháněni, a „u veliký čtvrtek, když pokorni byvše pokání byli trpěli, uváděl je biskup opět do kostela, protož velikému čtvrtku říkají Němci den odpuostkóv“. Ze všeho toho je patrno, že zelený čtvrtek i druhdy mezi nejslavnější svátky patřil a že i v církevném ohledu ráj přiváděl na svět.

Nutno však zmíniti se tu ještě o jednom obřadě národném dne toho obvyklém, jenž s předešlými obřady veskrz nesouhlasí, než k jinému druhu či kruhu obyčejů bez pochyby patří. Je to obyčej kleštiti dobytka o zelený čtvrtek lidu našemu až podnes známý.

Pravím, že tento zvyk k jinému kruhu obyčejův národných patří, poněvadž pohanství, jak jsme na více místech už byli shledali, nebylo jen samorostlá ze sebe věc, než stává stop patrných, že i cizí obyčeje se druhdy byly rozšiřovaly po Slovanstvu pohanském, jako se i do římského pohanstva cizí kruhy náboženství k. př. náboženství syrského, perského, aegyptského byly vedraly, které se pak Římem po severnější Europě byly rozšiřovaly. Zmínili jsme se k. př. juž výše o obřadech Římských boha Attis se týkajících a slavených od 22. — 27. března. Attis byl synem velké matky (magnae matris), bohyně to přírody, a představoval pohanům i slunce i jaro. Bájilo se o něm, že jej zlé mocnosti (t. zima) mužství byly zbavily, ba že ho byly usmrtily a že matka jeho s pláčem všude ho byla hledala, až ho konečně obživlého a znovu omlazeného byla našla. Obřady svými nápodobovalo pohanstvo, jak víme, báje své, či abychom to ještě jednou opakovali, obřady byly pohanům dramaticky to, co jim byly báje epicky. Jako tedy velká matka nad úmrtím syna svého truchlila, tak truchlili jsou i pohané v obřadech svých nad ztrátou boha svého jarného, oniť postíce se v smutku ranívali se, aby boha veskrz mohli nápodobovati, až na krev, odkud 24. březen Římanům „sanguen“ slul. Mnozí besili ve smutku svém tak nerázně, že se i mužství svého zbavovali. Jak ale vůbec obětování původné lidstva přecházelo časem v mírnější obětování zvířat a posléz i rostlin: taktéž přešel i obyčej, zbavovati se mužství, co se týká obřadů, v obyčej, klestiti zvířata. Toho obyčeje stopy nalezáme právě o zelený čtvrtek u lidu našeho. Pastucha obecný shledává si totiž toho dne juž před slunce východem nástroje ku kleštění dobytka, a jak mile jen úsvitu nastává, počíná krvavou svou práci po celé vsi. Jáderka vyřezaná klade do nového náčiní. Za práci jeho krvavou dávají mu hospodáři mouky, másla, mléka, vajec za odměnu. Ze všeho toho upíká si potom svítek co svátečné pečivo, vesele při něm se. Taktéž činívají však i hospodyně. I ony píkají si podobných svítků zvouce k nim slavně celou čeleď svou, jež pak se do radovánek dává. Tak to bývalo i v Římě. O den „sanguen“ nalezli t. konečně svého boha, z mrtvých vstalého, načež se do radovánek a do hodování slavného dávali. — Staročeský výraz místo „klestiti“ je „nunvati“ a „nunvář“ je ten, kdo klestí. Kořen slova toho je týž, co v jméně bohyně Nynva či Nyja t. ochablá, zimná příroda, či podzemná bohyně. Srovnej k tomu jař-iti, jar-o.