ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jméno letnic béře se obyčejně v množném počtu, jako vánoce a velikonoce, pro delší čas slavění jich. Juž Štítný píše: dřieve obecně na velikonoce a na letnice křtili lid. Komenský však zná letnice též v jednotném čísle piše: mimo velikou noc a letnici (jan. 648). Vacerád vypravuje, že Letnice je Latona, připojuje ale, že Děvana je Letničina a Perunova dci. Poněvadž je Perun Dědem, byla by Letnice Bába a to letná či zlatá bába, opak to zimné, železné či Jendži-báby. Letnice byly by i tím způsobem hody hlavně bohyni zemi, rozjařené a plodné juž přírodě zasvěcené. V jménech hodů těchto nenajdeš, snad nikoli náhodile, přídavku noc, jako jej shledáš u vá-noc, ba ještě u veliko-noc, jelikož rozjařená příroda nutně i dnem slaviti se musila. Souhlasuje s tím i ta okolnosť, že u nás letnice se zovou též zelené svátky, u Poláků svięta zielona, o kterých i Čechové i Poláci, jako i jiní Slované, celá svá stavení okrašlují ratolestmi. Moravané domnívají se, že zelené lípové letorosty o letnicích před okny vytyčené zachraňují přede všemi čárami. Rusové staví opět mladé břízy v pokojíky své. Rusíni jmenují za tou příčinou týden letničný klečalný či zelený týden, od stavení to klečan t. klestův či větví májových v chrámích a po domech (klíčiti = kly, klíčky pouštěti, germinare). Výrazy tyto srovnávají se předobře s letničnými obyčeji, na veskrz vyhnanou juž zimu a na úplný příchod léta bijícimi. Takto posazují o letnicích v zemích jindy slovanských (in der Mark) vystrojenou ze slámy pannu na pestrou krávu, ježto ozdobená bývá jedlovými letorostmi a senem. Panna sama mívá na hlavě věnec z polných květin uvitý. Vodívají ji po dědině, avšak každá hospodyně zavírá před ní i okna i dvéře a vyhání pannu tuto na krávě ze dvora svého. Podobá se, jako by v tomto obyčeji pomíchané juž bylo, vyháněti zimu a přivítati léto. V Hollandě znají: „pinxter-bloem“ (pfingstblume), holku t. květinami ozdobenou, kterou vozem po dědinách provádějí, v Thuringách jezdívá opět zelený muž „Lattich-könig“ zván, v Augspurku mají zeleného „waszervogel“ a v Hessensku chlapce ratolestmi ozdobeného, jenž po dědinách tančí. Všude tedy jako u nás viděti krále a králku, podoby to mužské a ženské rozjařené přírody.

S tímto ctěním přírody souvisí bezpochyby i jiné jméno letnic t. Turice, jak se v Haliči a pod Karpatami na Slovensku letnicím říkává. Okolo Budína říkají jim i Turčanky. Nelze snadno a soudně dokázati, že by Tur býval jakýmsi bohem u Slovanů, přestati slušno na tom, že tura či býka brávali Slované za symbol jaré plodnosti a síly, jako prastarý výraz jar-tur sám sebou dokazuje. V jedné ruské písni připomíná se sice i „Tur molodec“, jenž „vyzyvajet krasnu děvicu, s nim na travě poboroť-sja“, v které písni se i „Did-Lado!“ vyvolává. Avšak může býti, že „tur molodec“ je epitheton ornans toliko. V Polště chodí sice „s turem čili s turońkiem“, avšak obřad tento bývá koledným neb masopustným, nemaje nižádného vztahu k letnicím. Dva chlapci vodívají totiž o tuto dobu hocha v tura přestrojeného na provazu po dědině, jako u Dubrovničanů Turicu a u nás medvěda, v kterých jsme snadněji poznali symbol zimy, než léta. Může též býti, že jméno turice naráží na slavění kravských hodů, ježto na mnohém místě českém jako k. př. v Kouřímsku a Rakovnicku, se slaví hlavně okolo sv. Trojice. Jinde ale, jak jsme juž shledali, odbývají se kravské hody prvního dne máje. V Čechách neznáme též jméno turic ve smyslu letnic. Úrodnosť země, jižto zbožňovali o turicích či letnicích, úzce spojena je s vláhou. Vláha bývá ale v bájích dvojí: vláha na zemi (potoky, studánky), již ctívali Slované osobitě co Rusalku, a vláha nebeská, jižto hlavně Jihoslované co Vilu, jiní ale Slované co Rojenici znají. Jelikož však vláha na zemi vystupovala co pára k vláze nebeské a opět tato co déšť a rosa sestupovala k vláze na zemi, spojují se v bájích i Rusalky, jak shledáme, i s Vilami i s Rojenicemi.

U nás v Čechách známe ovšem hojných bílých paní u studánek, známe vodníků a ráj jich pod vodou luzný, neznáme však již té obšírné úcty, kterou vyznamenávají Slované na východě a jihu až podnes své Vily a Rusalky.

Dle Rusalek jmenují se i letnice u Rusínů až podnes rusadelné svátky. Jindy ovšem bývalo jméno Rusalek známo i se svátky rusadelnými po celém Slovanstvě, ba i dále. Litvíni k. př. jmenovávali svátky ty rasos švęte, ruský Nestor uvádí též mezi hrami starobylými rusalje a zná i rusadelný týden, co však u něho je týden před letnicemi, jako nyní u Rusínů je tým dnem po nich. U Slovanů stolice Gemerské a v jiných místech podtatranských jmenují se letnice též rusadlje (sing.) a rusadla (pl.) či rusadelné svátky. I Muraňský statut zakazuje r. 1585 Slovákům „nepořádné tance, obzvláště na rusadelné svátky podle starého obyčeje krále stavěti“ a t. d. Též u Valachů jižných zovou se letnice ještě rusalije, jako v Srbsku a to u Dubrovníku rusalje.

Slovo rusalka samo znamená původně tolik co potůček, bájeslovně pak vodnou pannu. V sanskritu je t. rasa vláha vůbec, litev. rosa je to, co u nás rosa, vláha. Star. slovansky je rusa, řeka, rus je ruslo řečiště a vír.

Podivno pobývá vždy, že Slované téměř ničehož nebájí o ráji podvodném Rusalek, než hlavně o působení jich nad potoky a zemí. Rusíni vídají t. rusalky v porostlinách říčných a na stromech. Možná tedy, že znamenaly rusalky původně více páru nad potoky se vznášející, než potoky a vodu samu. Na Ukraině jmenují Rusalky i Mauky, Mavky, u Rusínů Haličských Majky t. ženské, panny. Představujíť si Rusíni Rusalky co velmi slíčné a půvabné panny až na oko, jež prý pozbývá živého ohně.

U Litvínů nenalezl jsem jméno Rusalek, než jen jména: „Deivaites“ t. j. bohyně, „Deiváitis“ je bůh, nejvyšší bůh, „deiváitě,“ bohyně vůbec a bohyně deště zvlášť. Znajíť Litvíni i božstva Laúmes řečená (Laume sing. Laumia starolit.) na mnoze našim Sudičkám či Rojenicem podobná, jak z pověstí o nich vysvítá, které za starodávna jistě i Deivaites, bohyně vláhy byly jako Rusalky. Že se však konečně vláhou tou rozuměti má původně vláze nebeské, dokazuje i výraz: Laúmes jůsta, Laumy pas t. j. duha nebeská.

Co bývaly Rusalky později nad potoky, to byly a jsou ještě Vily na nebesích, pohyblivá totiž pára oblak. Vily shánějí t. oblaky a v srbské písni staví si jedna Vila i hrad v povětří. „Hrad hradila bílá Vila ni na zemi ni na nebe, ale na hránu oblaku,“ (říká se též místo „na granu“ „na delo“, neví se však, co to znamená). Co povětrné, ba světlé (bílé) bytosti vyznamenává Vily i střela, obyčejně jen bohům světla přibájená. Vily vcházejí v bájesloví Srbském i v úzké svazky s lidmi. „Měla jedna divčina bílou Vilu posestrimu, která ji krásně okráslila, perem zlatým ohladila a její bílou šíji perlami.“

Na Slovensku znají též Vily, avšak tam splývají juž téměř s Rusalkami: „na lukách po Váhu často se kúpajú po poli širokém tancuvajú skokem.“ V předůležitých Chorvatsko-slovinských pověstech splývají opět Vily jednak s Rusalkami, jednak s Rojenicemi samými. I v Čechách vídá lid v lehkých oblacích, ježto se v ustavičném kolotání v létě večer nad loukami vznášejí, lesné ženky v průzračných stříbrošedých závojích zahalené, dívá se však rád lid český na jich tanec při svitu měsíce. Báby však jsou Čechům už mračna, ona čr?nyja tučja v Igoře.

Zbožňované tyto vláhy letné Rusalky-Vily nebývaly však jediné bytosti ctěné o letnicích, pohané t. dobře věděli, že vláha spojená býti musí s teplem a teplo že spojeno bývá s bleskem, jemuž právě připisovali úrodu. Zpívává se juž na jaře v Čechách: „sv. Jiří vstává, zem odmykává, aby tráva rostla, tráva zelená, fiala modrá. Fiala, růže růsti nemůže, až jí Perun (či pán bůh) pomůže.“ Jinde se zpívá: „Petr na vrchu hřímá, dá nám trochu vína, budeli v březnu hřímati, budem míť vína hojnosti,“ jinde opět už zpotvořeněji: „sv. Petr z Říma (místo sv. Petr hřímá) dá nám flaši vína.“ Na Srbsku ale rozdávají se v jedné písni národné při ženitbě světlého měsíce dary takto mezi hosti svatebné: bohu nebeské vyšiny, sv. Petru Petrovské horko, Janovi ledy a sněhy, Mikuláši svoboda či vláda na vodech a Eliáši blesky a střely. Podle písně této rozstoupil se tedy Perun v středověku na dvé: na horko t. (sv. Petra) a na hřímání (Eliáše).

Tyto horka a blesky ctili Slované o letnicích zapalováním ohňů, rozněcovávali je však, snad aby se nápodobňoval tajemný spůsob povstání blesku z oblak, křesáním. Alespoň slovou ohně svatojánské u jižných Slovanů kresy, Slovinci zovou i měsíc červen kresnik, v jehož první polovici připadávají letnice. Lužičané světí své letnice, „svjatky“ prosto zvané, též hlavně ohněmi a postavováním bříz. V Krakovsku slavívá se i na zielone svięta „kąpiel přez ogień“ či sobótka.

Ohnivé duchy, plivníky vídají lidé též v ten čas lítati: takový plivník, Vlkoun zvaný, litá prý od sv. Trojice u Mělníka na Říp. Spojení jakési ohnivých těch duchů t. blesků s bytostmi vodnými prosvítá z jedné písně Srbské, v které zmaje, ohnivý to drak, vzduchem letí, maje pod křídlem jedným krásnou pannu, pod druhým roucho děvčí. Přichází však na zmaje žízeň (letné parno), načež pannu tu ihned posýlá pro vodu.

Že bývalo konečně o tak slavných svátcích, jako jsou letnice, i pečiva posvátného a obřadů a písní, jasno samo sebou. V Čechách stávala na čestném stole v koutě posvátném pro každého přichozího kaše s medem, aby jí požíval s hospodářem. Nyní píkají koláče, pročež se ty svátky místy i koláčové zovou. Jméno koláč naráží na kolo a toť bývalo symbolem slunce jarého. Starým Čechům k. př. Štítnému znamenal však koláč dar, a říkávali místo „koláč“ rádi „mazanec“.

Se strany obřadů dávnověkých málo co viděti o hodu tomto velikém, větší čásť jich odložena byla na pondělí a jiné dni. U Žumburských Uskoků počíná o letnicích koledvanje, trvajíc až do večera sv. Jana. O ten čas zpívají rádi Uskoci na lesnatých avšak otevřených místech hor svých v kole „pisme od starine“ t. od dávné minulosti. Nejstarší schůzky bohoslužné odbývaly se vždy v lesích a hájích pod širým nebem.