ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tušili jsme právem juž výše, že dnem sv. Martina jakási nová ročná doba počíná. Teď vyloživše směr ruských Filipovek můžeme toho doložiti zevrubněji. Bývala to v pohanstvě skutečně doba příprav už k vánocům, k novému a vítěznému slunoběhu, takořka pohanský adventus. U Slováků je t. den sv. Martina první strydží deň, druhý je den sv. Ondřeje a třetí den sv. Lucie. Strygy nejsou však pouhé čarodějnice, než původně jako Vily bohyně vzduchu a vláhy, avšak co Ježi-báby i bohyně zimné, kterým nastávajícími vánocemi juž se rodí jich záhubce, mladé t. slunce. Ony zjevují se tedy toho času přípravného rády v povětří a na zemi, jako by byly pobouřeny nebezpečenstvím, jež hrozí juž jich samovládě zimné. Vily, letné to bohyně, představovali se jako pěkné panny, strygy pak co zimní duchové jako ženy škaredé. Vily střílejí zjevně, strygy ale podstřelují toliko, působíce bez zevnitřné rány jakýsi neduh vnitřný (srovn. k tomu hexenschusz u Němců). Sv. Martin, sv. Ondřej a sv. Lucie či vlastně bohové a bohyně, jichž místa tito zaujali, bojují však juž proti strygám, stranu držíce nového nastávajícího slunce. Kdo chceš k. př. strygy viděti, urob si stoleček o čtyř nohách na den sv. Ondřeje, a to tak, abys co den až do štědrého večera něco k němu přihotovil; vezmeš-li pak stolek o jitřní do kostela a posadíš-li se naň, uvidíš všeho toho, co strygy v kostele tropí.

Den sv. Ondřeje bývá též, jako každý novou výročnou dobu počínající den, dnem věštícím. Děvčata Moravská slévají k. př. o svatvečer sv. Ondřeje olovo, jež rozpuštěné přes klíč, jehožto zuby podobu kříže mají, do studené vody pouštějí, aby z podob utuhlých věštily, jakého stavu bude budoucí jich manžel. O den sv. Ondřeje zasazují větvičku višňovou do nádobí zemí naplněného, aby až do štědrého večera rozkvětla, stane-li se tak, provdají se juž budoucího roku. Třeba však větvičku tu zalévati vodou z huby pouštěnou. Děvčata Slovenská sejí dne sv. Ondřeje lenu na náton a zadávají do vrchňáku přeslice těsto, očekávajíce pak, že jich ten vzbuditi příjde ze sna neb že se jim aspoň „pri-snije“, kdo jich manžel býti má. Děvčata česká postí se ale, aby ve snu nastávajícího manžela spatřily, a polská děvčata věští o sv. Ondřeji o budoucích manželích svých tak, jako o samých vánocích a o Sylvestru.

Na Slovensku vyznamenávají se ještě jmenovaní právě dnové strydží znamenitým obyčejem „s oceljom chodit“. „Ocelj“ je hůlka či palica, s kterou muž ráno k dveřím příchází. Ohlašuje se hřmotně, hledívá do obloků (oken) a pokřikuje vší mocí tak dlouho, až se v domě všecko zbudí. Hospodář mu pak otvírá, jej přívětivě vítaje. I muž „s oceljom“ vítá jej, přeje potom všeho štěstí celé rodině k. př. slovy: „aby se vám kolesa nelámaly, retiazi netrhaly, hrnce netlúkly“ a t. d. Přišla-li by ale před „oceljom“ ženská k domu, bylo by to zlé znamení, a žádný by jí věru neotvíral, aby se mu zle nepovodilo. Slovenský muž „s oceljom“ je patrně podstatou svou podoben srbskému polaznikovi o vánocích a příchoz jeho je ústreta šťastná (angang.)