ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jméno Semik není ani národné ani pohanské, než církevné t. sedmík či sedmá neděle od velkonoc. Národ sám jej jmenuje místy zelený den, rovněž jak celý jeho posvátný týden zelenou neděli. K tomuž srovnati sluší jméno polských letnic t. svięta zielona. Za to ale jmenují Rusi troickou neděli t. svatodušnou i Semickou. Komu zasvěcená původně bývala zelená neděle, patrno z písní o ní zpívaných, ježto oslavují i zelenosť, bujarou přírody i lásku, vyvolávajíce neústavně oj! Ljuli, oj didi Lado! Počíná se už, jak řečeno bylo, tato slavnost čtvrtkem před letnicemi a to tím, že se mládež obojího pohlaví hlavně na loukách a v hájích před vesnicemi a městy schází a že panny při zpěvu věnce vijí, co „zavivajut“ zovou. Tancují též okolo stromů a provádějí rozličné hry. Po západu slunce nosívají dívky zavité své věnce do hájů zavěsujíce je tam na stromy. Lámají si i březových větví a věncových kol z nich si udělajíce, líbají skrze ně jinochy své. Srovnejmež k tomu slavnosť Srbskou „družičalo“ zvanou.

O letnicích pak t. „o troici“ sejímají místy juž věnce zavěšené opět se stromů, co „rozvivajut“ jmenují, aby je rozprostíraly po zemi. Věnce takto „rozvité“ pobývají po nějaký čas na zemi travnaté, jakoby okrašliti měly tuto královnu Ladu. Pak ale klade si každý mládenec a každá panna věnec jeden na hlavu, počínajíce napotom pod věnci hodovati t. hlavně pyrogy jísti. Po hodování slavném pouští každá panna svůj věneček po říčné vodě, nabírá si z prostřed věnce do přehrští vody, jíž si ruce umývajíc pohlíží, zdaž plyne či se ponořuje věnec. Plyneli, vdá se ještě ten god (rok), ponoří-li se ale, nikoli. Po ukončené té slavnosti navštěvují sebe a častují se i doma, kdež hlavně jaječnice požívají.

Dle udání Sněgireva má však Semik ještě jednu svátečnou dobu, slavně t. upamatovati se na mrtvé. A skutečně shromažďovali se za starodávna o troické sobotě „na žalnikách“ (hřbitovech), kdežto poplakavše si vykonávali různých her a tanců. Byl tedy semik zároveň i tryznou, jako u jiných Slovanů pondělí velikonočné. Na Sibirsku jmenují tryzny tjulpoj jinde stypy. Dle Sněgireva má býti „Stádo“ u Poláků původně téhož významu. Długoš ale (hist. pol. I. 37) jmenuje stada jen shromáždění lidu o svátcích vůbec a o letnicích zvlášť, aby se v nich k vůli bohům a k obveselení tance prováděly a písně zpívaly.