ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Neděle tato bývá předběžnou juž slavností letnic hlavně v jižných Čechách. Obvlékává se mládenec za krále a dívka za královnu. Obvlékají se buď do bílých šatů, buď do oděvu podivného z kůr a kvítí jarných strojeného. Opásávají se oba též kurovými pasy, opentlenými pestrými fábory. Oba mají též koruny na hlavě a to rovněž z kůr nebo z pozlaceného papíru zhotovené. Do levé své ruky béře král žežlo předlouhé, na konci proutky ozdobně otočené, do pravé ruky béře ale oštíp jedlový, na jehož konci připiatá visí živá žába zelená, králka pěkná mívá letorosť s třemi růžemi v ruce. Žábou zelenou v mraveništi připravenou čarovávali Slované a Němci v záležitostech lásky, o svátcích letných oslavené.

Mimo krále a královnu ozdoben bývá spůsobem podobným „kněz“, v červeném pak rouchu kráčí „kat“, též s kloboukem kurovým na hlavě. „Soudce“ či rychtář bývá ale černě přioděn, maje třihranný klobouček ze smrkové kůry. „Práporečník“ konečně bývá bíle oděn a mívá mimo svůj kurový klobouk na hlavě též meč po boku a v ruce májovku. Práporečník kráčí vážně v průvodu napřed, ostatní jezdívají někdy, někdy ale postupují pěšky, doprovázeni jsouce zástupem mladíků na vojáky přestrojených. Před vesnicí, když k tak zvanému soudnému místu dokročili, provolává král slavně, „že za týden bude velká slavnosť,“ načež se všickni v podobném pořádku domů vracejí, v hostinci slavnosť tancem a veselím ukončujíce. Podivno věru, že mimo Čechy a Slováky téměř jen Srbům podnes znám bývá tento prastarý obřad, nyní ve hru pouhou téměř převrácený.

U Srbů jsou ale „králice“ 10 neb 15 děvčat, ježto se v kolo v podobě srpa sestavují. Na levém křídlu srpa tohoto stává pěkné a obratné děvče, majíc čepici kvítím ozdobenou, v pravé ruce pak meč, ta sluje „králem.“ Na pravém křídle kola stává též děvče, rovněž hezké a obratné, držíc v pravé ruce na kopí práporeček bílé a červené barvy, ta slove barjaktar (práporečník). U prostřed kola ale sedívá na stoličce děvče, jež mívá bílým rouchem obličej zakrytý. Toto významné děvče zove se kralica či cárica. Přidána bývá cárici jedna služka. Tanec obzvláštný, při kterém král mečem a práporečník práporem ústavně máchají, spojen bývá při té slavnosti se zpěvy zvláštnými, významnými a prastarými, k. př „Kralju! svetli kralju! Leljo! kralice banice, Leljo! ustaj te pošetaj, Leljo! od dvora do dvora, do careva stola, Leljo!“ — Hru tu opakují Srbská děvčata u každého hospodáře v dědině, ba někdy kráčejí i do blízkých dědin, doprovázena jsouce dvěma ozbrojenými mládenci.

Mezi písněmi při slavnosti té zpívanými pozoruhodné jsou obzvláště písně, jimiž si dívčiny od hospodyně vyžadují k. př: „Zde nám ukazují, Leljo! nevdanou dívčinu (momu neudatu), Leljo! buďto vy ji vdejte, Leljo, nebo nám ji dejte, Leljo!“

Písně podobného obsahu znají však i jiní národové Slovanští, co důkazem budiž, že jindy též u nich obřady s králem a s králkou buď bývaly ve zvyku, buď že kdesi u nich ještě v ukrytosti žijí. Slyšmež k. př. chorospěvnou píseň Rusinskou v Haliči: „A my damo divicju, divicju, oj Did Lada, divicju, divicju.“ Na to odpovídá jiný sbor: „oj! toto nam nadobno, nadobno, oj did Lado! nadobno, nadobno.“

Něco podobného shledáš též u Slováků k. př. „Hoja Dunda! hoja, královna nás vyslala… co nám dáte za dary.“ Teď odpovídá sbor: „Černooké děvčátko!“

Ze všeho toho je zajisté patrno, že písně králické Ladě zasvěceny bývaly, žádajíce buď zasnoubení dívky, buď vydání jí ve službu takřka knězskou t. bohyni Ladě. Poněvadž ale písně králické zároveň jsou písně letničné, ztvrzuje se jimi i odjinud jistá okolnosť, že letnice věnovány byly hlavně Ladě, ba že králka (carica) a král nejsou ničím jiným, než podobou Prijy a Radegasta či Lady a Jarovita, rovněž jako u Němců Mai-braut (Maigräfin) a Mai-könig (Maigraf) a že průvod jich slavný je symbol vítězoslavného příchodu jara a leta. Vynášení Morany je tímto předběžnou jen slavností přivítání léta či letnic. Srovnejmež ku kralicem srbským české Ladařice, 3. června spomínané.

Tato neděle králova je však, jak dotčeno, jen pozůstatkem přípravných či prvých dní hod letnic, ježto se v pohanstvě, než letnice na svatodušné svátky přeloženy byly, od 25. máje do 25. června světívaly, jak toho stop až posud najdeš na Litvě. Těmto letnicem býval tedy konec sobotkami či svatojanskými ohněmi učiněn. U Bojků v Karpatech připadá nyní slavnosť letnic na devátý čtvrtek po velikonocích, jako Rusové svou letnou slavnosť, řečenou „Sedmík“, počínají čtvrtkem před letnicemi. Známo juž nám, že v pohanstvě bývali čtvrtkové posvátní dnové podobní našim nedělem. Protož slavívají i podnes „velikou noc Rusalek“ ve čtvrtek (letos 31. května). I církev sama přeložila na tyto letné doby jeden z najslávnějších svých svátkův na čtvrtek. Později, když sláva čtvrtkův byla juž pohynula, přenešeny snad byly slavnosti pohanských dob na svatvečery nedělné (sonnabende) t. na soboty. To podalo bezpochyby příčiny, proč nyní i konec pohanských letnic t. slavnosť svatojanských ohňův zovou sobótky (a to hlavně v Polště). Následuje však i dále to domnění, že pro rozšířenosť této doby posvátné od 25. května až do 25. června tyto letničné svátky ještě jednou tak dlouho se světívaly, než vánoce a velikonoce, hlavně jest-li že po starých měsíčných měsících po 28 dnech tuto dobu měříme. Je-li tomuto domnění v pravdě tak, byly by Letnice či Tuřice nejslavnějšími pohanskými hody bývaly, a vánoce a velikonoce jako pobočnými či vedlejšími juž hody. Jelikož ale letnice zasvěceny byly Ladě a nejvyššímu stupni slunce či slunce-bohu vítěznému, následovalo by opět, že Slované pohanští hlavně tato dvě božstva: Radegasta a Ladu (Priju) přede jinými ctívávali. Toho dokládají i výrazy prastaré v písních až posud zachované, kdežto výrazy jmen ostatných bohův téměř celkem juž vyhynuly. Výraz t. „didi Lado“ t. j. velká Lado opěvuje až posud velkou bohyni, výraz ale Leljo či Lel chová snad v sobě prastaré jméno boha toho slunečného Jul, o kterém bezpochyby bájili, že býval manželem rozjařené přírody a dozralé juž t. Lady. Tím spůsobem bylo by složenější slovo Radegast příjmě toliko boha toho a k tomu příjmě jen místné (u západných Slovanů), kdežto jména Lel a Lada všem Slovanům jsou až posud veleznámá.

Než vraťmež se juž k hodům světlo- či běl-bohův těchto, jichžto podoby báječně nám zjevují ještě „král“ a „královna“ v obřadech kralických. K slavnostem jich hledí zajisté mimo „kralice“ i stavění neb alespoň zachovávání stromů májových. O těchto letných dnech stavili k. p. i Polabští Slované svých kohoutích a korunkových stromů; prvých stavěli hlavně mužští, posledných ženštiny. Němci mívali toho letného času majversammlungen a zahájeli i soudy. V Čechách pozoruje bedlivě až posud chasa vše, a to od máje juž, co se děje v dědině, kdo nejčasněji k. př. dobytek na pastvu vyhání a kdo nejpozději a p. Ze všeho toho, co byla zpozorovala, sestavuje si chasa rymovaný popis, nyní ovšem na mnoze jen komický, čehož však za starodávna snad nebývalo. Tento popis vyvolává biřic veřejně po několika sobotách s večera před svatodušními svátky s lešení nad obecnou studnicí shotoveného, a týž popis veřejně prohlášený ukončuje i obřad slavný s králem a s královnou, jak nižeji shledáme. Tak to bývá místy u nás. Jinde však scházejí se 14 neb 7 dní před letnicemi (t. j. právě na královou neděli) mládenci toliko v hromadu a radívají se vespolek, jak budou letos stavěti máje, jak choditi s králem, jak vyvolávati či souditi hospodáře a stínati žábu zelenou. Volívají si též napřed už důstojníky k té slavnosti, losujíce někdy buď delšími a kratšími stébly žitnými, buď dřívky, majícími vruby vyřezané (hřeby).

Shledáme i jiných ještě pozůstatků těchto svátků roztroušených po jednotlivých jiných svátcích.