ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jako jméno máj všeobecné slovo či indoeuropské je, taktéž bývala a je ještě i slavnosť prvního máje po celé Evropě rozšířena.

Staří Římané slavili od 28. dubna do 1. máje florealia, svátky to omlazující se přírody. Rozsvěcovávali svíce posvátné, zpívávali při nich a tančili, hrachu a bobu hojně pohazujíce mezi lid, jenž je dychtivě sbírával. Ruch svátečný jevíval se v celé společnosti římské, poněvadž po městě běhávali s květinami, nejhlavněji pak s růžemi (srovnejž to k naší růžové slavnosti na jaře). Tanečnice, jež tancovávaly u velmi pestrých šatech před lidem, musily při tanci na rozkaz lidu samého spouštěti poznenáhla svých šatů, jako i u nás ne toliko dle domnění lidu čarodějnice nahé tancují na vrších a křižovátkách, než i hospodyně obnažené vodívají krávy na křižovátka. Domnívali se pohané bez pochyby, že nahostí tou vstupují přímo v poměry s přírodou na jaře neskrytou více.

Slavností prvního dne májového zvelebovali hlavně jarou již přírodou a musili jistě jindy, jak ze stop pozůstatků patrno, mnoho k jaru hledícich obřadů vykonávati, ježto však nyní, poněvadž 1. máj obyčejným jen či všedným dnem bývá skoro celkem vyhynuly.

O takové slavnosti a Poláků vypravuje Procosius (Prokoš), jmenuje bohyni, kterou slavili, Živu. Její chrám stával na vrchu „Živiec“ ku kterému lidé první dni máje spěšně chodívali, aby jí, kteroužto měli za původkyni života, prosili o dlouhé a zdravé živobytí. Patrně je Živa bohyně jara, opak bohyně smrti Morany. Slavívali tedy Poláci na Živci letnou přírodu. U nás chodívají místy naše báby před slunce východem rosy s obílí sbírat, hlavně pak se pšenice. Když prvníkrát v máji pršívá, běhávají lidé ven bosi s obnaženou hlavou a bez kabátu (za starodávna snad nazí), aby byli deštěm jarným pokropeni, při tom točívají se ústavně do kola, říkajíce, že na to dobře vlasy rostou. Je to patrně vzpomínkou o blahodějném působení vláhy jarné, o zlatém to dešti, Řeckými bájemi zvelebeném, jelikož Zeus sám v podobě zlatého deště zúrodňoval panenskou zemi Danae. — Vlasy bývají v bajích našich symbolem trávy a květin země samé, pročež si bohyně jarné a na mnoze zlatovlasé, pilně česávají vlasy, kdežto Ježibáby bývají rozcuchané. —

Mléko, co symbol nebeské vláhy, bývá prvního dne máje též posvátné, žádná hospodyně neprodává jeho ani krůpěji. V Čechách a na Lužici neprodávají též ničeho ze skotu, ba ani nejmenšího nářadí z chléva neobdržíš koupí. Neodstavijí též dětí v máji, sice by prý brzo sšedivěly.

V Lužnici skákají děti prvního máje „pšez šibuncu“, přes šibenici; jsou jim ale šibenicí nastrkané do země hulky, nad nimiž jiná hůlka příčem leží. Štěstí květe každému, kdo při skákání hůlku hořejší nebyl shodil, kdo vůbec se hůlek ani nebyl dotknul.

V Dubrovníku (Ragusa) vodí prvního máje ustrojenou maškaru po městě, Bembeľ či Bembelj zvanou (píše Appendini jméno její vlasky „Bembel a Bembegl“, tedy snad Bembějl vyslovovati třeba). Jestiť ona symbolem jara, majíc věnec ze zelených listů zhotovený na hlavě a oděna jsouc šatem dlouhým, bílým, listím a květinami ozdobeným. Držela prý maškara tato i hada v ruce (znak snad to zkrocené zimy). Hlavně vodívali ji městem ševci svátečně oblečení. Srovnejmež k tomu naši fidlovačku v Praze a to se strany spoluúčinkujícího cechu ševcovského, se strany pak maškary samé medvěda o masopustě a moravský zvyk choditi s klátem o „končiny“ t. j. ostatky masopustné, konečně srbskou „dědovou bábu“ či „babu korizmu“.

Kdo prvního máje v půlnoci hvězdy vidíš padati s oblak, běž jen na to místo, kam padly a najdeš tam kopaje velký poklad. Při vší směšné nemotornosti podání toho je předce jím tolik patrno, že se pohané prvního máje domnívali, že nebeské světlo otvírá zem. První máj je však mimo stavení a okrašlováni májů a mimo hudbu veselou, jaro z rána hned přivítající, slavným kravskými hody.

Skot vůbec a krávy zvlášť bývaly původně jediným statkem pohanů, jak toho slova: do-bytek, co skot a nábytek, dobývání a význam prastarý slova „skat“ schaz (skot) u Němců dokládají. Krávy bývaly i symbolem jaré přírody, proto vysvobozovaly se 1. máje ze svých temnic, ze chlévů. Vodívají je hospodyně až podnes prvního máje při slavnosti netoliko na bílý den, než i uprostřed rozjařené přírody na louky. Děvčata vyčisťují bedlivě celý chlév, posypávajíce podlahu bílým pískem a ozdobujíce krávy samé letorostmi a květinami. Podávají jim též chleba s medem, neb chleba a soli pokropujíce je třikrálovou vodou a podkuřujíce je kořením posvěceným. Hospodyně vyplívají buď před každou krávou buď na každou, co jí chrániti má před zlými duchy, a shotovují za stejnou příčinou před práhem chleva z pometla a vidlí kříž, jejž překročiti musí každá kráva, když ji pomlázkou ven vyhánějí. Na louce dělává pak pastýř nesmírné kolo, vyrývaje drnu, a honí okolo něho celé stádo. Kolo samo vykropuje svěcenou vodou a očaruje je opět křížky a muřími nohami, přes něž stádo třikráte přehání, než je pokojně ponechává v kole. Po vykonaném obřadu počíná hudba hráti. Pečiva, jehož byly napekly v noci posvátné, rozkrájejí potom a rozdávají, jakož i medného pití. Při požívání jestiť nutno všem jásati a skákati a vůbec ústavně se vrtěti, jelikož to symbol je nového ruchu v přírodě. Při hudbě pohánějí konečně stádo nazpět domů. Na cestě k pastvě polévají v Čechách a na Moravě skotáci dívky, jimž ochrana krav bývá svěřena, vodou, aby krávy hojně dojily; mrskají je též pomlázkami jako na hodech velikonočných, zpívajíce tétéž písně k př. „hou, hou, krávy jdou, nesou mléka pod vodou.“

Krávy tu vzpomínané jsou oblaka, jež v bájích na mnoze pod obrazem krav a bab juž známe, mléko pod vodou je ale jarný déšť oblakami krytý. Zpěv dotčený znamená tedy, že jako oblaka — krávy po nebi táhnou vláhy blahodějné v sobě chovajíce, taktéž krávy skutečné hojného a zdravého mléka celý rok dávati budou. Co poslové takových krav či bab brali i broučci jarní „kravička boží, sluníčko, koza, babka“ svá jména. Podobnou symboliku jeví ještě patrněji srbská píseň při slavnosti Dodolské zpívaná t. j. při průvodu prosebném o déšť. „My chodíme po vesnici, oj Dodo, oj Dodole! a oblaka po nebi, oj Dodo, oj Dodole! a my rychleji, oblak rychleji oj D… oblaky nás přeběhly, oj D… žito, víno porosily, oj Dodo, oj Dodole! — S oblaku prsten padá, oj, Dodole! můj božole! uchytí jej kolovoďa, oj Dodole! můj božole!“ Zlato či prsten zlatý s nebe padající je tu znakem blesku, jenž bouřkou jarnou zlatého deště přivádí, kolovoďa ale je právě Dodola t. j. holka průvod vedoucí. Jestiť celá nahá, avšak rozličnou trávou a kvítím tak obvinutá, že se těla nikde dost málo nevidí. Dodola je znakem Vesny či jaré přírody po dešti ale dychtící. Každá hospodyně, ku které Dodola přichází, vylívá na ni třebas vědro vody, při čemž se Dodola ústavně obrácí a vrtí. To poléváni přitahuje prý žádaný déšť. Co bába na zemi dala Dodole, to dávají báby na nebi zelené Vesně. Báby na nebi nedávají však deště (dle bájí) dobrovolně, jelikož co „ob-vlaky“ světlé nebe krýjí, tudíž bývá nutno, aby je Perun bleskem svým prorazil, či jak se bájilo, dojil. Pročež zpívají písně jarné též: „Fiala růže kvésti nemůže, až jim pán bůh z nebe pomůže.“

V Čechách nosívá prý lid na jaře i medu do lesů a říká klada jej na pařezy: Medulino tu máš, ty na přes rok zas dáš. Medulina bývá prý bíle oděná paní, v levici majíc košíček proutkový bylinami naplněný a v pravici kytku květinovou, obličejem pak bývá bledá a vážná. Bájilo se, jak víme, že med s nebe padá na květiny a že ho včely jen sbírají. Tím způsobem mohlo by býti jméno Medulina původnější jména Meluziny, bohyně povětří.