ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zápověď Muraňského statutu na Slovensku: „v pátek velikonočný nechať žádný a nikde dřevěného špalka k podobenství člověčí tváře vyrytého neklade, ani ať se po žitech a po oziminách na rolích netoulají, ani žádné obchody nech nezachovávají,“ je důkazem, že l. 1585 pátek týž ještě jeden ze slavných dní velikonočných býval.

Možná sice špalek dřevěný Muraňským statutem dotknutý srovnati k baďnaku srbskému, než není toho pilná potřeba, poněvadž klásti špalek, a hlavně k podobenství člověčí tváře vyrytý, je též spůsobem, vynášeti či vyháněti Morenu na jaře. Stává t. v německých a poněmčilých zemích stop hojných, že někdy klády či balvany na jaře, hlavně v čas vynášení smrti, vystavovali, na ně kužele stavívali, místy prý tyto Jupiter (t. j. Donar) jmenujíce. Po kuželích těchto pak házeli, říkajíce, že tím hlavy bohům pohanským srážejí. V Hildesheimu platívali dlouhý čas i „Jupitergeld“ a to hrobaři.

Toť naráží bezpochyby původně na oběť nějakou božstvu zemřelých kladenou a srážení hlav bude významu podobného, jako ruské přísloví, „sv. Vlasij sšibajet rog s zimy,“ sv. Blažej zimě roh uráží. Rozdrcovati podobizny bohů zimných jestiť až podnes Čechům a Moravanům na jaře obyčejem a „bábu řezati“ býval druhdy nejoblíbenější téměř spůsob, světiti příchod Vesny. V Čechách znamená nyní bábu řezati jen tolik, co středopostí světiti. Špalek slovenský, výše dotčený, býval tedy snad podobiznou buď Děda (Peruna zimného), buď Báby zimné, kterou rozřezávali nebo rozdrcovali. Na Moravě, když hoši Mařenu házením kamení byli rozdrtili, zpívají: „má milá Mařeno za koho’s umřela? Za ty (Rožnovské) pacholky! — Již Mařena léží a zubami škeří: Hélo, hélo, hélo, hélo!“