ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

S ethického stanoviska jeví se jistě velmi chvalitebnou věcí, že pohané, jak jsme na nejednom místě byli shledali, tak hojně se upamatovávali zemřelých svých předků, svých dzjadů (dědů), jak Poláci říkají. Zachovávali skutečně jich nesmrtedlnosť i pamětí lidskou. Přibližovala-li se tedy zimná doba, zavdávala co čas úmrtí přírody sama sebou opět příležitosti, by se slavily památky zemřelých.

U Římanů bývali „divi manes“ pod ochranou boha Ditis patris a věřilo se, že na začátek listopadu svět podzemný dušiček se otvíral, což „mundus patet“ nazývali. Dušičky vystupovaly prý v ten čas z hrobů svých, načež je Římané po tři dni ctívali.

Avšak i u nás říkají, že o svatvečer „dušiček“ dušičky vystupují z očistce, aby si prý přes jednu noc odpočinuly od muk. Druhdy vyzváněli i církevně o dvanácté hodině v noci všech svatých, tudiž o svatvečer dušiček, dušičky, jako toho stopy najdeš ještě po dědinách německých až podnes.

V Čechách staví místy hospodář o svatvečer dušiček na ohniště hořící lampu, máslem místo oleje naplněnou, aby si dušičky máslem opáleniny natíraly. Též pokrmů, drobtů a mouky hází do ohně pro dušičky, ba na mnohém místě požívají o svatvečer tento studeného mléka, jímž se, aby se i dušičky tím ochlazovaly, postříkávají. Mléko však co symbol nebeské vláhy a mouka co obět povětrným duchům dávaná jsou dostatečnými důkazy, že původně u pohanů dušičky nepřicházely z očistce, než s nebe oblakového, se vzduchu. I pohané nemívali totiž jednoho toliko místa, ve kterém přebývali zemřelí: některé dušičky bydlely t. v ráji samém, některé však jen v předráji, v nebesích v původném toho slova smyslu.

Dozvěděli jsme se juž na jiném místě, že dle vypravování Kosmy, kronikáře našeho, staří Čechové provozovali celé hry na rozcestí, zovouce jmény duchy zemřelých. Souhlasí to úplně s obyčejem jiných národů. Tak volá ku př. u Litvínů a Estonců na den dušiček hospodář duchy svých rodičů, dětí, příbuzných, aby přicházeli a pojídali pokrmů v pokojíku schválně pro dušičky zatopeném. Jak mile se však domnívají, že dušičky juž byly pojedly, co pro ně bylo připraveno, vyhánějí je opět ven. Estonci kladou 2. listopadu v noci pokrmy na hroby, těšíce se, když ráno něco z těch pokrmů je snědeno. Též v Němcích topívali o den dušiček, ba i na Sylvester pokojík pro duše a píkali jim zvláštného pečiva, seel-zöpfe zvaného, jež po celou noc na stole nechávali.

Bývá však až podnes obyčejem u Němců o ten den, jejž místy „sel-gedäch“ zovou, obdarovati se vespolek zvláštným pečivem „seelen“ a „zuckerseelen“ zvaným. U nás píkají pečiva dvojího druhu, jedno jsou housky, „kosti svatých“ zvané, hnátům zemřelých přes kříž položeným podobné, jichž mívají o den všech svatých v obyčeji, druhé pečivo jsou housky, jimžto prosto „dušičky“ říkají, kterých v Táborsku a jinde žebrákům udělují, v městech pak větších bez vědomí smyslu původného co lahůdek požívají. Místy jim říkají „caledky“, ježto mají podobu měchurky neb skládaničky čtyřhranné. Jméno „caledka“ srovnej k jménu německému „zelten“, co znamená svátečné koláče, pečené o vánocích (leb-zelten, leb-kuchen). Huculové rozdávají až podnes na den dušiček chudým pyrogů, svátečného to jídla, druhdy i v Čechách oblíbeného (stslov. pyr-o, stčes. pyr-a mouka).