Bájeslovný kalendář slovanský
Autor: Ignác Jan Hanuš
Digitalizátori: Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Anna Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová
Rozhary jmenují se věnce „rozvité“ tohoto slavného dne, jenž je posledným dnem téhodne rusadelného, věnce tytéž, ježto byly před týdnem „zavité“ t. j. v hájích dívkami uložené. Čí věnec nacházejí v háji uschlý, tomu soudíno krátké jen živobytí Rusalkami jako Rojenicemi, avšak možná ješte jinou s věncemi podstoupiti zkoušku. Volno t. uschlé věnce metati do vody, neutonou-li totiž, soudíno bývá Rusalkami krátké ovšem, nikoli však překrátké živobytí. I ostatný den t. j. vlastně obřady o něm vykonávané mají až podnes u Bělorusů hlavně jen vztahů k věštbě a k hádactví, co naznačený právě vztah Rusalek s Nornami a Sujenicemi ještě rázněji dokládá.
V našem kalendáři připadává 3. června slavnosť sv. Trojice, jak se u Srbů církevně Letnice zovou. V Německu bývá pověrou, že do toho, kdo by o ten den i toho nejmenšího porobil, nebo jen něco spravovaného a upleteného při sobě nosil, hrom zajisté udeří. Starým Čechům byly od křížové neděle až do sv. Trojice svatby, jak praví Štítný, zakázány, od toho času ale až do sv. Jana křtitele zdá se, že Češi opět Ladu, didi-Ladu, velkou to Ladu hlavně ctívali, kterouž jsme juž u jiných Slovanů i před tím časem nejednou shledali. U nás v Čechách jmenovaly se právě ženštiny, ježto od sv. Trojice až do Jana zpívajíce obcházely dědiny, vychvalujíce bohyni svou a přejíce každému domu jejího prospěchu, Ladařice. Nyní jestiť takto obcházeti a ve jmeně Lady přáti zapověděno. U jiných Slovanů slyšeti ještě takových chvalozpěvů hojných, jako ku př. u Chorvátů: „Lepi Ivan terga rože tebi Lado, sveti bože, Lado! slušaj nás Lado!“ u Slavonců: „Tri divojke žito želi, Lade mi Lade moj! jedna drugoj govorila, Lade mi Lade moj!“
Jako v Rusku scházívaly se i na Moravě o ten čas panny a ženy, zpívajíce a tancujíce.
Juž výše jsme byli připomenuli, že o ten čas v Čechách místy se slaví i kravské hody. V průvodu jich najdeš i doušky t. svátky přípitkův, kterými se i jiné hody končívají. Kravské tyto hody či turice dokládají snad výše též juž dotknutého vztahu báječného Tura s Ladou, jaký se jeví v bájesloví řecko-římském ve spojení Zeusa-Jupitra co tura s Europou pannou. Nutno však i připomenouti, že lada m. v Igoru a v písních staroruských znamená též manžele vůbec. V starší češtině je lada tolik co panna („uličivše nejkrašší ladu,“ Dalemil) rovněž jak bývá v řečtině ???? i Proserpina i holka vůbec. V křesťanském středověku proměnila však pohanská lada význam svůj hodný ve význam rozpustilé ženštiny, neb lada je Slovákům nyní nevěstka, smilnice. Stejnému osudu neušla řecká koré, onať bohyní bývajíc odráží se nyní kořenem svým indoevropským v staro-německém slově huore a v staro-českém hurva rovným to spůsobem, jak Perun, bůh nejvyšší se proměnil v čerta.
O autorovi
Ignác Jan Hanuš
český filozof, odborník na slovanskú mytológiu a knihovník
