ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Juž termín Svato-jakubský ukazuje na nějaké hlavné oddělení roku v dávnověkosti, na oddělení t. léta od podzimku. Nezabloudíme tedy snad z cesty, jestli že slavnosť Jakubskou uznáme býti koncem slavností letných a počinem slavností zimných či vlády Děda neb Peruna zimného. Jemu, jak známo, bývali za starodávna kozlíci a to původně diví, na strmých skalách, jako on; sídlící zasvěceni, již později ustoupili kozlům krotkým a tito opět kozám. „Vem to kozel,“ je u nás ještě tolik, co „vem to čert či ďas,“ jenž se v středověku stal hlavným zastupitelem Peruna zimného času či černoboha. Zdá se věru, jakoby v pohanstvě více svátků Perunových bylo bývalo na konci léta, a to snad několik čtvrtků jemu hlavně posvátných, jichž svěcení přecházelo na několik svatých křesťanských, jako ku př. na sv. Petra, Jana křtitele, Eliaše a Jakuba, ba i na jiné svaté. Hájek ku př. praví, že na Vyšehradě, kde nyní ještě kostel sv. Petra a Pavla stojí, Perunovi ke cti kozla shazovali a na ohni obětovávali. V Němcích nachází se stop hojných, že na den sv. Jana kozly obětovali. V Čechách ustálil se týž obyčej dnem sv. Jakuba, neb na venkově házívali a házejí prý ještě, jako ve skalách Prachovských blíž Jičína, kozly se skály. V Praze vykonávali to druhdy řezníci a to s věže svato-jakubské na starém městě při hudbě a zpěvu, metajíce kozla okrášleného dolů. Pamatuji se dobře, že tato pověsť v mém věku dětském v Praze ještě tak rozšířena bývala, že jsme chlapci odpoledne o den sv. Jakuba chodívali k věži té, abychom viděli onoho kozla, ač to tenkráte juž bývalo pouhou pověstí. Avšak sděleno mi p. Květem a j., že ještě v rocích 30-tých toho století v Praze na Pohořelci, kozel ozdobený s půdy hostince „u černého dvora“ býval vyhazován. Řezníci, vykonávajíce obřad ten, pravili, že to za tou příčinou se děje, poněvadž v dobách sv. Jakubských kozlí maso juž bývá nechutným. Netušili tedy původný juž význam obřadu. Pověrou je též podnes v Čechách, že myši tím zapudíš ze stodoly, když ji bílým rohem bílého kozla pilně vykuřuješ. Roh však musíš ulomiti o den sv. Jakuba. Toť je snad pozůstatek zdrobnělé oběti, jež kladla roh co část kozla pro kozla samého na oheň. Taková oběť zjevuje se snad též následující pověrou. Ukáže-li se ti nějaký neduh na skotu v letě, udělej z lesných hruštičkových bylin (pyrola?) věnec, vlož jej po celý den sv. Jakuba na hlavu čisté panny a dej ho potom skotu neduživému pojísti. Tuto se jeví sv. Jakub co patron skotu, byliny pak vstoupily na místo krvavých, zvířecích obětí.

Že býval den sv. Jakuba jindy praslavným dnem, patrno i z toho, že míval v 15. století ještě svůj svatvečer 24. července. Bylť zajisté sv. Jakub proslulým celou Europou. Mléčná cesta na nebi jmenuje se v Polsku sv. Jakuba droga; Jakubova palička nebo gviazda sv. Jakuba je orion, jugula, u jiných Slovanů prosto: palice na nebi, u Němců ale Jakobsstab. Chorváté jmenují i měsíc červenec po něm Jakopovčak, rovněž jak Maďaři szent Jakab hava.