ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jméno maso-pust je téměř jako „lucus a non lucendo“ pravý opak toho, co znamená, leč by se pust co roz-pust-ilý, pust-ý bralo, či maso-pust za dobu, za které se masu po-pouští. Poněvadž ale pravý masopust jen úterý před postem jest, mohlo i jméno vigilie či svatvečera přejíti na předcházející jí dobu, jako německy sonnabend (samstag) pro sonntagabend. Rusové dí syro-pust, poněvadž se za svého postu i sýra a másla zdržují. Staroslov. říká se vedle mięso-pust (carnis-privium) i zagovenije, zahovění. Jižní Slované jako k. př. Srbové říkají každému dni před nějakým postem poklada či poklade f. pl. nebo pokladi m. pl. Takto Srbové slovanského zákona či chrišťanini, kdežto Srbové latinské církve či kršťanini jmenují masopust pošljedni dan od poklada. Poklad je ale jako poklon tolik co dar. Pokladnica jsou u ních jídla k. př. sýr, jež dívky na bílou neděli v jeden dům snášejí a jimi se častují. Masopustná neděle zove se u Rusů maslina a syrnaja nedělja a masopustný čas též masljanica. Bez pochyby z dob, za kterých v Čechách přísnější či řeckoslovanský spůsob postu byl panoval, zachovalo se jméno tučného čtvrtka od tuku při maštění potřebovaného, nyní ale béře se obyčejně výraz ten co štědrý (le jeudi gras, il giovedi grasso, feister donnerstag, ale i sonnabead der feiste vedle fraszmontag a geile montag). Říkávali Němci též schmutziger donnerstag ve smyslu tučný, poněvadž schmutz původně schmiere, fett, tuk znamená. Že se ale čtvrtek tučný (též feiste pfinztag t. j. pátý den) v celém týdnu vyznamenával, toho je příčina, že v pohanstvě čtvrtkové, Perunovi zasvěcení, téměř to byli co u nás neděle. Proto se u Polabských Slovanův pohanské jméno Peren-dan t. Peruna-den zachovalo, jako Donars-tag v donnerstag. Na to bije i církevný jeho jméno: festivitas diaboli, neboť Peruna hlavně jmenovali ďábla. Slavily se na den ten také rytířské hry, pozůstatky to snad jakýchsi pohanských her, jež se ale v neděli na to slavněji opakovaly. Proto slul tučný čtvrtek Němcům i rennabend der wenige t. j. menší.

U Poláků jmenují toho, jenž masopust rozpustile světí, kuliga, kulika, i radovánka masopustná sama slove kulig. Kulig je jméno ptáka (tringa; meve), jenž u Němců i pfingstvogel se zove. Kulikať je u Rusů opíti se, kulič ale (koláč?) bílý okrouhlý chléb velikonočný.

Bylo by velmi povrchně, bráti masopust za pouhé radovánky, jako středověká snad bachanalia. Jako bachanalia původně byla mysteria, světivše Bacha co božiče, Dio-nysa, mladé slunce, jenž přemožen na čas zimou předce vždy vítězoslavně z pout jejích se vybírá; tak byly i masopustné hody původně nábožnými obřady bohaty t. j. byly jarné svátky. Jsouť toho až podnes ještě stopy patrny.

Tak vodívají k. př. v Čechách o masopustných dnech po vsích a městečkách při hudbě a zpěvu mládenci a panny symbol zimy v podobě muže hrachovinou a povřísly celkem otočeného, jemuž medvěd říkají. Byl to původně Perun zimný či černoboh, jemuž hrách byl zasvěcen. Lid náš k hrášku až podnes jakousi uctivosť na jevo dává, vida na něm podobu kalíška. Medvěd ten navštěvuje v slavném průvodě hospodyně v domech a tancuje s každou, jakož i s děvčaty. Hospodyně trhá s něho hrachoviny, kladouc ji potom pod kvočky a husy. Mládencům a pannám každý hospodář a každá hospodyně pro zavedení medvěda dary dávají, majíce návštěvu jeho za blahodějnou. (Je to tudíž pozůstatkem obřadů pohanských, kterými knězstvo v podobách bohů svých navštěvovalo chýše věřících, což se i starým svědectvím doložiti dá). K večeru scházívají se všickni v hospodě, kde při tanci co možná nejvýš vyskakují, nápodobujíce tím povýšení běhu slunečného na jaře. Domnívají se, že se jim čím více a výše na ten den skáčí, tím skvěleji len, obilí, zelí ten rok uvedou.

Při tom obřadě je medvěd symbolem zimy juž skrocené a mládenci a panny jsou symbolem jaré přírody, proto vodí zimu juž upoutanou. Na jiných místech mají však zimu v nevázanější ještě podobě. Tak hledají v Tirolsku ve Windsch-gau (Windisch-gau) nyní Pinz-gau řečené krajině, jindy Slovany obydlené, symbol zimy ve spůsobě tří divých mužův t. j. divě přistrojených. Jsou tu symbolové buď nejtužších tří měsíců zimných, nebo podoby obrovské jakési trojice bohův, jako byla u Němců Donar, Wuotan a Freyr, u Slovanů: Perun, Vít, Radegast. Nalezše divé muže v lese a svázavše je tužkami červenými vodí je do vesnice. Jinde mají tito diví mužové škrabošky na obličeji a na hlavě špičatou čepku a rolničkami. Jsouce vůkol a vůkol zvonečky zavěšeni drží kýje v rukou a běhají co běsové po dědinách a městech, škádlí všechno, co jim v ústrety přichází, ba potápějí sem tam i mnohých lidí. To je patrně symbol zimy ještě neskrocené.

V Polsku obchází taková zima-muž (knecht Ruprecht u Němců) pod jménem tura, jak Linde tvrdí. V Dubrovníku či v Raguse chodívali prý tři bohy (škrabošky) či vlastně dva bohové a jedna bohyně, z jichžto nejvyšší se jmenovával tur. Appendini píše turo, turizza a turissa (turica) a jmenuje dva ostatní „Zaroje o Cioroe“ a „Vila“.

Podáme nyní podle těchto obřadů několik německých pověr, abychom s nimi srovnati mohli pověry slovanské o masopustných dnech zvlášť panující. O masopustných dnech nemá hospodář v noci vycházeti, sice mu včely uletí — přísti se má jen do poledne, odpoledne ať se kolovrátek dobře uschová — sedláci mají pilně vázati povřísla, aby se hojného žita dočkali — ženské nemají ničehož šíti, zašijí prý slepice — jahelnou či prosnou kaši je dobře jísti, to udrží prý peněz po celý rok a t. d. Neukazujeť se zajisté ani v jedné z těch pověr ni za mák rozpustilosti, naopak jeví se v nich, že se těchto dní jaksi štítili. Toť spatříme i v obřadech i v pověrách čistěji slovanských. Vše, co se za posledních dnů masopustných doma spracuje, je zvlášť trvanlivé — kdo se děrkou sukového prkna z rakve na tancující podívá, uvidí za každým párem dva čerty (srovn. podobnou pověru o vánocích). V Štýrsku strojí na úterý masopustný každý hospodář slavně svůj stůl a co nejlepšího a nejdražšího k jídlu a k pití doma chová, staví naň, aby každý příchozí, hlavně pak žebráci co hosté těchto darů použili (z úst národu). Toť obřad jako o štědrém večeru a jako o velikonočných svátcích v Polště. I naše masopustné koblihy, kterých někdy rozdáváme, jsou zajisté co zvláštní pečivo svátečné původně jakýmsi symbolem, jako vánočka. U Němců bývalo zvláštních fastenbrezel. — V Čechách a to v Chebsku sedají si na úterý před slunce východem děvečky celé nahé na psí budky a předou, domnívajíce se, že celý rok dobře přísti budou. Sluha ale či pasák nějaký leze též obnažen pod stůl, aby mu na pastvě dobytek se nerozutíkal po celý rok. I když u nás v Praze, hlavně pak v sladovnických domech, v úterý večer učeníci a tovaryši se přestrojují ve škrabošky různých zvířat a příšer, aby napotom, jak říkají, bacchusa pochovali, kdo by medle při tom myslil, jak oni nyní, že pochovávají masopust? Kdo by soudný neshledal, že to jsou škrabošky jako u dřevných koled a že v podobě Bacchusa pochovávají zimu, světíce tedy tím příchod jarné doby. Ovšem připadá toto svěcení někdy jako letos příliš časně, avšak toho nepůsobí národ, to působí vnější okolnosti a kalendář náš. Lid za všedních dní prací zaměstnán bývá rád, při příležitosti vykonávati své staré obřady, ježto byl dříve v patřičný čas vykonával. Tak bývá masopust i slavným dnem navštěvování Berchty, Meluziny či bílé paní, jež dohlíží, zdaž přástvy jsou ukončeny.