ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na den ten počínají si u nás hoši píšťalky dělati, což ovšem nyní jen hrou je dětskou, čemu ale nebývalo tak za starodávna. Píšťalky a trubky jsouť v bájesloví úzce spojeny s pruty. Pruty znamenají blesk jarný, kterým se země otvírala, jako pruty čarovnými v pověstech až podnes se skály a země otvírají, píšťalky ale a trubky byly znakem jarného hřmění. Připisovali tudíž píšťalkám zvláštní moc a Poláci bájí, že fujara čarodějná jen z vrby shotovena býti může, „co by nigdy nieslyšala šuma vody ni piana koguta,“ která tedy v pralesu vyhledati se musí. Zachovalyť se u nás též ještě spůsoby a pořekadla při otloukání píšťalek. Tak odříkávají u nás hoši: „otloukej se píšťaličko, nebudeš-li se otloukati, budu na tě žalovati u knížete pána a on ti dá ránu, až odletíš do zlatého džbánu, huš, huš, huš, vrazím do tě nůž, vrazím do tě kudličku, vrazím do tě zavíráček, budeš zpívat jako ptáček.“ Mezi tím, co odříkávají, má píšťala už hotova býti. Na Šumavě zaříkávají Němci takto píšťalku: píšťaličko sejdi, sice tě otluku, milá kuričko teď se stáhni, bůžku pískej (heargotl pfeiz). V Němcích ale odříkávají děti někdy takto: „Fabian Šebastian lat den saft ut holt gan,“ domnívajíce se, že v ten den míza vstupuje (jak se říká) ze země do vrby. Naráží tedy obřad, píšťalky otloukati, na jarné juž svátky.