ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Týž den býval za starodávna velkým svátkem, maje svůj obzvláštný svatvečer. Češi jmenovali a jmenují ještě pannu Marii o ten den velikou, jako Slavonci: velika gospojna, Korutanci: velka gospodnica, Dalmatinci: gospoda velika. U posledných zove se p. Marie i Pogacnica, Pogačnica, poněvadž o její den pogaču či pogačicu, obzvláštný to druh chleba z nového obilí (ungesäuertes weizenbrot) pekávali. To naráží na ukončení žní, na dožinky. Srovn. pražmo v Čechách. V Čechách bývalo obyčejem u Strakonic, na svatvečer p. Marie při církvičce sv. Rocha rozdávati darem medovou kaši a to prý proto, aby lid druhdy na hradě tam sídlívší pokoje míval od duchů v noci. Časem proměnila se tato medová kaše pro nepohodlnost svou v chléb, pivo a několik krejcarů co almužnu chudým, ba od r. 1789 ve tři sta zlatých ročně pro chudé, avšak i tyto tři sta zlatých jmenují až po dnes „medovou kaší“.

Maria veliká jmenuje se v Čechách též Maria kořenná a v Polsku „panna zielna“, jako u Němců „lieb frau im grünen“ a den její wűrz-weihe, krut-wige či krautweihe, poněvadž přinášeli „ziola“ t. obilí, zeliny a koření do kostela k posvěcení. Dávaly se pak byliny posvěcené churavému dobytku, kterému u nás hlavně prý zvoneček sv. Jana pomáhal. U Kašubů světí se hlavně nokce (calendula offic.), vjika, (convulvus purpureus), makovjica (papaver), beleca (hyoscyamus), pokrętnik (tanacetum vulgare), zełte knopki (chrysanthemum coronarium), kóscelnjica (xeranthemum annuum), lilije (candidum et bulbiferum), levęda (lavendula spica), kóper (anethum graveolens), kolęder (coriander sativ.), slonęčník (helianthus), salota (lactuca sativa), mjętka (mentha) též vurazeve dřevo jmenovaná, hokbaba či spjika (mentha crispa), kloštorni kvjat (solanum dulcamarum), gózdzik (dianth.), bjeli klever (melilotum album), červjone baranki (melissa off.), štokrozo (alcea rosea), sloz (malva), bjelun či vóstropóst (datura stramonium), čorni kolęder (sinapis nigra) též čorna gorčeca zvaný, vózmóze (inula), šalvijo (salvia off.), žetne, pšenne, jične klose, jabka, kreški (hrušky), a konečně korki, vudram, bože dřevko, panjenky, arfrung, křižove dřevo, laik či gromové zele (jichžto latinská jména Cejnova, zřídlo tu naše, neudává).

Až do doby této p. Marie nejídají někde v Čechách matky, jimiž bylo dítě zemřelo, jahod a jiného ovoce, o čemž jsme juž výše se byli zmínili.

Spojujme s tím i zprávu, že o ten den na sněžce se slaví poslední svátek Rybrcola či Libercouna, zlatohlavce, jenž svým bílým oděvem a zeleným kloboukem se jeví co duch jarný hor a lesů. K jménu jeho srovnáváme litevské slovo rubežus m. hranice.