ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Sv. Jiří bývá v mysli národu jaro samo v osobné podobě. Vstoupil tudíž zároveň s jinými svatými v středověku na místo nějakého davného jarného boha (Jaryla?) nebo, lépe snad pověděno, na místo jarného reka, přírodnou princeznu ze zajetí zimného draka vysvobozujícího.

V Lužické písni volá taková princeska, císařova dcera zvaná, takto k sv. Jiří: „luby božo z nebes, luby svjaty Jurjo.“ V Moravské písni ale dočítáme se, jak následuje: „Sv. Juři po horách chodíval, přijel un (on) tam k jednomu jazeru, nadišel tam klečať tisarovu dceru. Co krásno panno, co ty tady sedíš, a tak truchle smutně do jazera hledíš. Sv. Juři na koníčku jede a ta zla sanuti už z jazera leze. Sv. Juři vytahnul kopiju a prohnal jí hlavu až na druhu stranu. Krasna panno daj zlatého pasu, povedemy tu sanuti k městečku.“ Na Moravě, když o páté neděli postné děvčata byla vynesla Mařenu, bohyni zimy, zpívají před ní: „Komu’s dala klíče? Dala jsem jich, dala sv. Jiřímu, aby nám otevřel zelenú travinu, aby tráva rostla, tráva zelená.“ Patrno, že klíč a kopí sv. Jiří stejného je významu, nástroj t. jarný či blesk otvírající utuhlou zem zimnou. Protož pokračují děvčata ve zpěvu takto dále: „Fiala, růže kvésti nemůže až ji pán bůh pomůže. Helo! helo! má milá Mařeno!“

U Litvínů je sv. Jiří patron proti vlkům, zimným to zvířatům, pročež se Litvíni postí na Jurginné, aby jim vlk neroztrhal ovcí.

Stává však i patrných svazků sv. Jiří s jarem. Tak dí Srbové: nema lěta bez Djurdjeva dana, niti brata, dok ne rodi majka, t. j. dnem sv. Jiří rodí se teprva jaro. Významné je i to, že den sv. Jiří je čtvrtletným termínem u nás, poněvadž termínové tací pozůstalé zbytky bývají dávnověkých oddělení roku. V Čechách věří lid též, že se dobou tou země otvírá t. j. že jaro počíná, ač to nyní lid pověrečně k studněm vztahuje; z nichž nemá se prý dne toho píti, poněvadž vody jedu svého vypouštějí. Bez pochyby ctívali za starodávna studně o sv. Jiří tím, že jich nepotřebovaly k obyčejným úkonům a to pro slavnosť dne toho, nikolik pak pro jedy, neb Srbové připisují právě toho dne vodě moc dobrou; schytají si totiž mlejné vody „omaja“ zvané a umývají se jí, domnívajíce se, že se tímto umýváním všeho zlého zbaví. Říkává se též v Čechách a na Moravě, že až do sv. Jiří žádný živočich není jedovat t. j. že dostává sv. Jiřím teprva přirozenou svou sílu. Sv. Jiří otvírá i hadům zem, jímž o den jeho vylízají, uschovávajíce se opět dnem narození p. Marie (8. září). To naznačuje tedy začátek a konec léta. Kdo před sv. Jiřím shledáš hada, jist buď, že ti nižádný had více neuškodí. Hajduci srbští scházejí se též na den sv. Jiří ve sbory, na den sv. Dimitra ale (26. října) jdou z hor. Před Jiřím je též jetelina vyznamná, říkají t. „o čtyry pro mili, o pěti pro děti, o šesti pro štěstí.“ Sedmilistý jetel znamená však smrť, toho netrhá nižádný; čtyřlistý a pětlistý jetel musí se ale někomu v šaty zašíti, má-li přivoditi, co znamená. Divno, že zvířatům některým se dne toho i moc připisovala, lásku zbuzovati. Dívky české čarují milého k. př. holoubkem divokým, jejžto byly ráno o úsvitě k nahému svému tělu přitiskly, potom komínem vypustily. Čarují též žábou o sv. Jiří chycenou a do mraveniště zakopanou. Holubáři čarují liščí kůží, mohou-li si jí před sv. Jiřím vydobyti, holuby cizí k svým. Hlavou hada před sv. Jiřím chyceného vědí pytláci myslivce učarovati, prášek pak z toho hada usušeného je prý i lidem obecným i zvířatům blahodějný. Hlavnou úctu proukazují jižní Slované, pak Rusové a Rusíni sv. Jiřímu, neboť u nich zachovalo se právě mnoho obřadů pohanských. Rusíni a hlavně Bojkové Karpatští světí i předvečer či svatvečer, co naráží vždy na převelký svátek. Možná, že takto i u nás druhdy bývalo, neb starší kalendáře kladou sv. Jiří na 23. novější na 24. dubna a 23. býval snad jindy svatvečer jeho, t. hlavná slavnosť. Paměti hoden je i obřad u Bojků svatvečera tohoto. Znajítě Bojkové až podnes bůžků domácích Diďky (též Didy, Diody zvané), jižto se prý péčlivě i hospodářství ujímají i dobytek dobře hlídají. Podobní jsou ve mnohém našim Skřítkům (Raráškům, na Moravě Luckům). Diďka najímají Bojkové o svatečer sv. Jiří. Hospodář upíká totiž o ten večer devět bochníků chléba beze soli a vynáší je před půlnocí na křižovátka. Tu rozkládá chlebíčky jako kruhem čarovným a vyvolává jistými průpověďmi Diďky, aby přicházeli na chléb. Na to vystupuje prý nejstarší a jako představený Diďkův, ptaje se, k jakým službám Diďka nějakého potřebuje. Na odpověď hospodářovu vybíhá spůsobilý k takové práci Diďko a najímá se mu. V mysli i jiných Rusínů bývá sv. Jiří i se skotem jemně spojován. Vyhánějí t. v zemi „staraja Rusja“ zvané 5. máje t. j. na den sv. Jiří a to vrbovou pomlázkou stádo z chlívů, aby aspoň trochu trávy požilo, ač dne toho jí mnoho ještě nebývá. Sv. Jiří je též hlavným patronem Ruska, neboť mají o cáru samém přísloví, že jak mile cár do loďky vstupuje, ihned sv. Jiří jej juž očekává. Tou důminkou jeví se jaksi sv. Jiří i patronem koráby plujících. I v malém Friaulsku je u tamějších Slovanů Jurjev den nejznamenitější národnou slavností, u Uskoků Žumburských světí však už jen děti sv. Jiří, jako na Srbsku Dodolu.