Bájeslovný kalendář slovanský

Jako bychom čtenáře v skutku po světě obráceném vodili, končíme spis svůj Adamem a Evou, prvními lidmi světa.

Pohanské přísloví: ab ovo Ledae incipere nepřešlo na Evu, než na Adama: „od Adama počíti“ je tolik co z prvopočátku začínati.

Praotec lidí, Adam, býval v dobách středověkých mnohonásobně vplítán v vzpomínky pohanské. Jsouť pak dvojí stránky vztahův takových. Co do prvé byl Adam brán jako pratělo, netoliko lidí, nýbrž přírody vůbec a kolovaly jsou nejrůznější pověsti po Europě, z jakých částí složeno bylo toto pratělo Adamovo. Avšak domnívaje se, že ze všech těch pověstí ni jedna není ryze slovanská, než že povstaly dílem z pověstí rabbinův, dílem z geo- a theo-gonie Skandinávcův, odkazuji tímto na bájesloví patřičná. Druhé pak stránky pověsti o Adamovi týkají se ho co jednotlivce v ráji. Představa ráje Adamova je ovšem církví v Slovanstvo uvedená, ač neschází vztahů vzájemných mezi pohanským a biblickým rájem. Jméno ráj zdá se však býti prastaré, pohanské, nedadouc se bohužel co do kořene vysvětliti.

Raini je slovinsky a ranke, rance korutansky tolik co nebožtík. O nebožtících zobecněl, jak se zdá, v pohanstvě výraz, že sedí v klíně božím. Nevcházeli však všickni zemřelí po smrti v ráj, než jen někteří a to jistými cestami a podmínkami.

Ráj uvázl v mysli křesťanské co blahobyt i ve živobytí, tak dí Rus „Chozjain“ (hospodář) v domu „kak Adam v raju.“

Divné je přísloví polské: „na śvięty Adam“ ve smyslu slovenského: „na svatého Dindy, co nebude nikdy,“ nebo českého „na psí letnice.“ Polák dí též „na sv. Nigdy — na śv. Bóg-vie — na zielone svięta!“ a Čech „na letničky,“ co vše musí býti jakousi přezdívkou některých dob pohanských kalendářů.

Dle pověsti nemohl Adam jablka Evou mu podaného spolknouti, ohryzek uvázl mu v chřtánu, pročež se největší chrupavka v chřtánu jmenuje Adamovo jablko, což Rusové kadyk jmenují, co jim je i čert. Jsouť ale jablka Adamova jistý druh jablek s vraskalým povrchem, v němžto lid vídá stopy zubův Adamových. Adamova gołova je Rusům kořen mandragory, mužíčka, kterým se čarovalo, Adamova kosť je zkamenělé dřevo, jež se v Archangelsku a v Sibiři na břehách ledovitého moře nalézá. „Adam“ býval brán v středověku mnohdy i co hříšník. „Starý Adam“ je tolik co křehkosť lidská. Protož jmenovali Němci popelec „den tag, wo man den alten Adam austreibt.“

Mnoho rostlin vzalo jména svého i když nikoli od Adama, předce od ráje k. př. polsky: rayska trava, vonná trava, iuncus odoratus, kameelheu — rayskie dřevo, agalalochium, paradiesholz — rayskie jabłko, citrus decumana, co se i „sviętojanskie jabłko“ jmenují (cf. poma aurantia), — rayskie ziarno, amomum grana paradisi, paradieskorn — rayska figa, musa paradisiaca. U Čechů je ale rajské jablko pyrus malus pumilla, malum musteum nebo cucumis cococynthis, wilder kürbis, též mandragora — rajské zrno či rajské zrní cardamomum.

Se strany stanoviska kultury a ethnografie jsou i přísloví vzácná: polské: Dziabeł Evę po vłosku zvodził, Eva Adama po česku, bóg jich po niemecku gromił, anioł zas po vęgiersku z raju vygnał — opět polské: gdy Adam z Evą kopał, prošę, kto komu na óv čas chłopal? české: Eva předla, Adam kopal, kdož zemanu koně koval? S těmito srovnej staroněmecké přísloví: als Adam hackt und Eva spann, sag, wo war da der edelmann.

Výraz „als Eva spann“ sluší porovnati s německým příslovím „von der guten alten zeit, in der noch Berta spann,“ s vlaským příslovím „nel tempo, ove Berta filava“ a s francouzským „au temps que la reine Berthe filait,“ co znamená čas dávnověký, dobu, v které se ještě věřívalo v bílou pani předoucí.