Bájeslovný kalendář slovanský
Autor: Ignác Jan Hanuš
Digitalizátori: Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Anna Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová
Sv. Štěpán je a byl mezi lidem slovanským a německým patronem koní, a stoupil tu na místo jakéhosi pohanského boha, snad Velese či Svatovita. Horlí náš Štítný vřele proti zneuctívání sv. Štěpána takovým úřadem, jako i jiných svatých. Pravíť totiž r. 1374: Mnozí ctí svaté jen pro zdejší odplatu, právě pohanským obyčejem: jako sv. Štěpána aby v koně byli šťastni. — Lepšíť má úřad sv. Štěpán něžť by koňmi vládl, ano koni byli dříve, než byl sv. Št., ktoj jimi vladl? či-lij’ se ten bohu pronevěřil, ještoj’ vladl jimi dřéve, žej’ odjat jemu jeho úřad a dán sv. Št.? — Hledajž, žeť jsú to pohanští obyčeji a brzoť by z nich mohl blud býti.
Němci jmenovali den sv. Št. groszer pferdstag a dávali koněm svěceného ovsa a sena potravou, pouštějíce jim zároveň žilou, poněvadž krev ta prý byla léčivá mnohým nemocem. Světili v kostele též oves. To se stává i v Polště. V Haliči zachoval se u Rusínů i Poláků v tom ohledu obyčej prastarý. Pohazují t. až podnes kněze, když přichází mši svatou sloužit i když od ní odchází, ba i stojícího před samým oltářem, odzpívavšího: ite missa est, plnými hrstmi ovsa a to staří i mladí, mužští a ženské tak dlouho, dokuď nepokropil je svěcenou vodou. Pohazovati je jeden z pohanských obyčejů darovati něco, jako nakladání, zavazování. Viděl jsem sám v Haliči, jak nejen kostel, než i oltář obsypán a postlán takořka byl ovsem.
U nás pekávali a pekou ještě místy pečivo v podobě podkov a jmenují je též podkovy či podkůvky. Pečivo to bývalo zvláště darem vánočným. Teď ale pekou podkůvky místo rohlíků i na den sv. Martina a rozeznávají je od podkůvek sv. Štěpánských nádivkou. V jednom starém rukopise ve Vídni jsou zaznamenány spůsoby zaříkati neduhy, jeden zní takto: „Petrus, Michahel et Stephanus ambulabant per viam, sic dixit Michahel: Stephani equus infusus, signet illum Deus, signet illum Christus et erbam comedat et aquam bibat“. Byli však koně o vánocích zvlášť proto v úctě větší, poněvadž bývali v bájích vždy symboly rychlosti a tedy i světla a jakožť zimní bohové pohybovali se po vozích, jezdívali vždy světlobohové. Za tou příčinou slaví až podnes Švédové den sv. Štěpána tím, že jezdí o závod. V pověstech jsou koně též symbolem vzduchu a větru, ba i oblak nebeských.
V Polště vystupovali zvlášť na den sv. Štěpána ze služby, jako u nás na vánoce vůbec, pročež dí jedno Kašubské přísloví: na svjęti Ščěpon koždi sobě pąn.
V Čechách na den sv. Štěpána chodí dětí „po koledě“ t. j. sbírají dary zpívajíce při tom zvláštní písně, počínajíce: „Koleda, koleda Štěpánku,“ o kterýchžto koledách my ihned bližšího povíme. Někde ku př. ve Vysokém Mýtě jsou děti koledující opatřeny žilkami (pomlazkami).
O autorovi
Ignác Jan Hanuš
český filozof, odborník na slovanskú mytológiu a knihovník
