ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pozoru hodno, že v písních jarných sv. Markéta vždy se připomíná pospolu se sv. Petrem: „sv. Petr (Perun) hřímá, natočí nám vína, a ty sv. Markéto, dej nám pozor na žito.“ Jelikož jarné bouřky a vláhu nebeskou pohané brávali za příčinu úrody, připadá úřad deště či vláhy nebeské vůbec sv. Markétě. Toť dokládá i přísloví české: „prší-li na den sv. Markéty, bývají lískové ořechy prázdné a červivé,“ rovněž jak Němci dí: „wenns St. Margreten regnet, werden die nüsze faul.“ Ořechy byly ale Perunovi ve všech evropských bájech zasvěceny, ba nejvyšší litevský bůh jídával v ráji ořechů. V Tyrolsku jmenují sv. Markétu wetterfrau, co vše důkazem, že bytnost báječná, kterou původně v středověku zastupovala sv. Markéta, stála velmi blízko Perunovi. Němci znají v pověstech svých obryni Grittel, jež shání bouřky a deště. Jméno její zavdalo snad příčiny, míchati ji se sv. Markytou: Grete, Gretel — Margarete. Nemineme se tedy snad s pravdou, béřeme-li sv. Markétu za bábu a Peruna za děda. Ztvrzuje toho jevně nizozemské báječné pořekadlo: „bawen sitt Margreten, lett dat water fleten, ünner sitt Maria“ t, j. zvenčí sedí (na nebi) Markéta, nechá vodu téci, uvnitř sedí Maria. Známo, že báby jsou nám i oblaka při bouřce vystupující. Nebude tedy snad z cesty, mysliti si tuto báječnou Markétu co bábu či nebe oblakové a p. Marii co Vesnu, jež v ráji samém kvítím naplněném bydlí. Jelikož ale bohyně vláhy nebeské původně Rojenice neb Sujenice jsou, či u nás Kmotřičky, zastupuje bezpochyby i sv. Markéta jednu z těchto Kmotřiček či Rojenic. Němečtí mythologové mají ji v skutku za Nornu, Vurt či Urd, bohyni to minulosti a smrti. — Slavnosť sv. Markétská blíž Prahy, odbývána vždy v neděli po sv. Markétě, mívala tedy bezpochyby původně i báječného významu, ač nyní v pouhé radovánky se proměnila. Nevím, zdaž možná s tím spojovati pověsť, kterouž jsem kdysi byl zaslechl, že při slavnosti svaté Markéty druhdy se odbývaly i pohřebné obřady, kary či tryzny, a že lid ještě po bitvě na Bílé hoře tryzny tam slavíval nad hroby ve „hvězdě“ pochovaných vojínů. Žádal bych uctivě znatele o poučení. Avšak i z jiného ještě ohledu je sv. Markéta znamenita. Lid náš praví t. o ní, že „srp strčí do žita“ — nebo že „vede“ či „žene žence do žita“, a skutečně bývá s dobou sv. Markéty spojen počátek žně či zažinky.

Před žní je obyčejem v Čechách pražiti pražmo t. svařeninu z prvních plodin obilných (žita, pšenice, hrachu). V Srbsku chodívají děvčata a junáci před žní na mobu t. na prosbu, aby všickni pospolu v „dědině“ jeden druhému sklízeti pomáhal obilí s pole. Písně při tom zpívané zovou mobarské pjesme. Na Rusku jmenují takové práce pospolné toloki a pomoči. Na Moravě zovou to pobabou, jak se domnívají někteří proto, že po vykonané práci každému pracovníkovi se dává po babě. Baba je ale pečivo posvátné bábě-Markétě.

Při počinu žní samém je na mnohém místě v Čechách obyčejem, že se ženci pod šírým nebem klečíce modlí, než počínají žíti, což opakují, když počínají první mandel klásti do stodoly.

Prastarým zvykem bývalo též, nechati několik stébel státi na poli. U Litvínů, kde týž obyčej zvykem bývá, říkají, že proto ponechávají několik stébel, aby neporanili Rugiu-bobu t. bábu žita. U Němců panoval týž obyčej, řikávaliť, že ponechávají stebla koni Wuotanovi. Jestiť to patrně malá sice ale vděčná obět bohům polným přinešená. Bohové tito polní a bohyně obilné patřili jen se zármutkem takořka na klesající pod kosou obilí; viděliť v pádu obilném i vlastní pád svůj, postupujíce o těch dobách vlády své zimným mocnostem. Proto chodívá v Rusku bohyně Bába sama v podobě truchlící ženy přes pole zamezujíc někdy žencům i klízení. U Čechů známá je ta „bába“ i co poludnice, u Lužičanů jmenují ji pšipolnicu, Poláci však i Dzjevanu a Dzjevicu.

Na konci žní slaví lid obžinky, dožinky, výžinky, spožinky, podle Dobrovského i keyle zvané. Podle Meletia (roku 1551) znali Litvíni i slovo „ozinek“ (consumatio messis) a obětovali při ožinkách kozla, postřikujíce se krví jeho. Pékávali si pak v stodole i masa kozlího a koláčů z pšeničné mouky, načež hodovávali až do noci temné. U Valachů jižných, k. př. v Sedmihradradsku, neplítají jako jinde po žni věnec, než plítají klasy k podobě kříže, jejž děvečka jedna přináší k hospodáři svému volajíc ústavně: „Prihu“; kdo ji potkává, polévá ji vodou, aby budoucí žně byly úrodné. Ženci naši bývají při obžinkách věnci z klasů a z bylin polných okrášleni, sami pak přinášejí při hudbě a zpěvu hospodáři a hospodyni věnce klasové, upletené ze všeho druhu obilí a propletené vonnými kytkami. Přejí jim, aby obilí sklizeného ve zdraví zpožívali. Pekou při tom koláče, babovky, jako při nejslavnějších hodech. Slavnosť tato jmenuje se na Rusi strada, v Litevsku falka, u Čeremisů v Kazaňsku kyselak, kyšlak a kysel, poněvadž při tom z nového obilí kyselou kaši t. kvas si připravují a nové pivo strojí. Rozsvěcují Čeremisi při té slavnosti tri svíčky, jednu bohu Juma či Kuruža (všezachovateli), druhou bohyni Mlande-Aba (země-máti), třetí bohyni Juman Aba (matce Juma či bohorodičce). Že u Slovanů za starodávna knězstvo pohanské vykonávalo obřadů obžinkových, vidno z rohu Svatovítova proslulého na ostrově Rujaně. Roh naplněn býval po celý rok vínem, z jehož ubytí kněz soudíval o nedobrých žněch budoucího roku. Schovával se kněz v chrámu zároveň za převelký koláč, aby nebyl viděn od lidu. To bývalo opět znamením dobrých žní budoucích.

V Čechách stínají místy při obžinkách kohouta, u Lužičanů jmenují konec obžinek prostě „kokota łapać.“ Na Litvě jsou i oblévačky při obžinkách obyčejem, co pabagtuvis zovou, jako u nás v Čechách o prvním orání a setí na jaře.