ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Předkové naši byli si povědomí, že dnové sv. Jana křtitele 23. června a sv. Jana evangelisty pravý opak sobě byli; onen den byl nejdelším, tento téměř nejkratším celého roku a říkávalo se, že od sv. Jana kř. běží slunce k zimě a léto k horku, od Jana evangelisty ale že se obrátí slunce k létu a zima k mrazům.

Rusové počítají zprávněji ještě a dí: s. Spiridona solncoborota (u nich 12. u nás 24. prosince) solnce povoračivajet na lěto a zima na moroz. (Srov. něm. přísloví: wann der tag beginnt zu langen, kommt die kält erst angegangen.)

V srbských písních daruje dennice a munja (blesk nebeský) sv. Janu, jenž jest při svatbě měsíce jednou starosvatem, jednou přísvědkem, ledy a sněhy — zimné mrazy.

Na den sv. Jana evangelisty nosíval lid náš víno do kostela, dávaje je posvětiti, aby bylo prospěšné lidu i dobytku. Toho vína používali hlavně při odchodu, před cestováním, při smíření se. Vánočný čas jě právě doba odchodu temnosti a příchodu nového slunce, světla, ač nikoli ještě tepla, přírody to jarné, neb o štědrý večer počal juž na nebi panovati Světlo-, či Bělbůh, na zemi ale vládla ještě Morana.

Zdá se, že píti vína posvátného je původu pohanského, poněvadž pohané u zvyku mívali, nežli sami pili, část pro bohy vylívati, jako to až podnes činí ještě Litvini, již trochu Alaus, piva to domácího, vylévají na zem k uctění bohyně země, Zemenyle zvané. Skandinavští pili na pamět t. „minu“ Odhina, Thora a Freja, pročež jmenovali křesťané takto píti bibere diaboli in amorem. Církev přijavší pak přece tento obyčej, obrátila směr jeho k sv. Janu, pilo se na pamět sv. Jana, poněvadž jemu bylo dáno jedovaté víno bez úrazu píti.

U Němců udrželo se píti na památku sv. Jana, hlavně pod jménem „Joannis minne.“ Slovo min-a je stejného kořene co slovo mín-ění, dů-mín-ka a p.; kořen indoevropský man znamená mysliti, pamatovati.

Slovinci jmenují takto píti až podnes česti piti, Srbové: za slave božje piti „u veliku slavu božu“ a znajíť ještě zvláštní průpovědě a písně k tomu. U nás prorazil už za časů Štítného německý výraz „mina“; slovníky staré vykládají „svata mina“ co Johannis amor, poněvadž slovo mina, pamět, později přešlo ve význam láska, amor. Štítný praví, že světili Čechové na den sv. Jana minu svatú, ale rozumí juž, jak snad i slovníky, tím svatojanské koření, třezalku obecnou, hartheu, johanniskraut. Na Lužici jmenoval se přípitek piva při odchodu daný hospodským prostě „svjatý Jan“. Dle legendy pil u nás i sv. Václav při poslední své hostině u bratra „in amorem sancti Michaelis“ (viz den toho svatého). Srbové pijí na čest všech svatých okolo boha shromážděných, zvlášť pak na čest sv. Mikuláše.

Je ale k víře podobno, že pohané i na pamět zemřelých svých milých pili.