ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dnové okolo 20. — 27. března byli, než pohybliví naši svátkové měnu v nich byli způsobili, u všech národů Evropských dnové slavní, poněvadž se za nich rovnodenní jarné, vítězství to skutečné mladého božiťa vánočného, slavilo. Slunce bráti za boha nevyšlo i nyní z mysli Slovanů; dokládá toho k. př. píseň Moravská slovy: „svitaj, bože! svitaj, co by spěšej deň byl.“

Když se pak příroda v skutku byla přioděla jarnými kvítky, světívali se zajisté jarní svátkové různě podle různé místnosti a pohody. K přírovnání uvádím zde něco z Římských slavností jarných.

V Římě byl 22. břězen svátek „arbor intrat“, poněvadž na tento den smrk, symbol to zimy a umdleného, ba i usmrceného sluno-boha (Attis), do chrámu velké bohyně (magna matris) nosívali. Na to nastával Římanům čas, postiti se a smútiti a to hlavně na den 24. března, kterého dne se pobožní lidé i na krev ranívali (Sanguen, dies sanguinis); 25. března ale „quo primum tempore sol diem longiorem nocte protendit“ byl čas veselosti veliké. Ve starých kronikách jmenuje se den zvěstováni p. Marie t. j. den 25. bř. i u nás „festum Mariae magnae“. (Monum. Boh. inedit. I. 180). 27. března končila se v Římě tato slavnosť velkým průvodem, kteréhož dne se i koupel velké bohyně, magnae matris, světívala. Srovnej k tomu vypravování Tacita o koupeli bohyně Herty výše uvedené a potápění naše Morany-zimy.