ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Martis erat primus mensis, Venerisque secundus,“ praví Ovid a i Vacerádovi našemu je březen prvním měsícem. Mars nebyl však, jak tomu povrchné bájesloví až podnes chce, pouhým bohem vojny, než zbožněná síla jarná vůbec, zimu porážející. Dvanáct štítů, jež při jeho bohoslužbě s nebe byly spadly, či vlastně jen jeden, poněvadž jich stejných Numa dal přidělati, jsou symbolem 12 měsíců a kněži jeho Salii, průvodem slavně Římem táhnouce, neposkakovali toliko, nýbrž vodili i muže v kožich chlupatý oděného s sebou, do něhož lid kýjemi pral, tím z města jej vyháněje. Uvádím vše to na tomto místě za tou příčinou, abych poukázal, jaké jednostejné podstaty bývalo na mnoze pohanství po Evropě, poněvadž právě jednu toliko bohyni, přírodu, ctilo. Neboť onen římský muž není ničím jiným, než zimou či naším „turem“ a „medvědem“ a shledáme nížeji, že i Slované na jaře zimu vyháněli a vynášeli. I poskakování římských kněží je symbolické a hospodyním našim dobře známé, ježto vyskakují, aby polní obrody do výsosti šly.

Obřady ostatní, z nichž vysvítá, že Slované do měsíce března, co do jarného měsíce, důvěru zvláštní měli, jsou u nás následující:

a) Březen byl, jako vánoce, dobou věstící či proročnou, poněvadž i vánočné i březnové dni svým spůsobem bývaly počátkem léta. V noci před prvním březnem očekávají k. př. děvčata v Krkonoších, okolo Jindřichova Hradce dychtivě dvanáctou hodinu, jak mile jen odbila, dělají tři kroky po zpátku a praví: Vítám tě, můj milý březne, pověz ty mně věrně, kýho mládence mám dostať, za koho se letos provdať. Potom otočivše se dělají opět tři kroky na zpátek a ulehají hned do lože, kde se jim snem vyjeví, oč žádaly. Proto vítají března i takto: Březne! Březne! Březne! pověz ty mně věrně, o kom se mi bude zdáť, mám-li tento rok se vdáť.

b) Březen je měsícem vše okrášlujícím. Šťávu břízovou neb vínovou hledají děvčata hlavně v březnu, aby jí i slíčnosti i zdraví nabyly. Za tímto účelem vychází někdy každé děvče tajně pro sebe, aby ani sestra nevěděla, že vyšlo a kam vyšlo, navrtat břízy — někdy ale vycházejí děvčata i jinoši pospolu. Tu dobývají jinoši šťávy okrášlující a dívky vykládají družbanců na trávu jarnou. Pak nastává pospolné hodování a po hodování tanec i zpěv. Tančí však hlavně okolo bříz.

c) Březen byl konečně i léčivým či hojícím měsícem. První březen zdál se obzvláštně starým k ranhojení býti velmi spůsobilým. Nemocný má prý ráno před slunce východem tajně kráčeti k stromu, budiž to bříza, budiž to vrba, a na žádného nepromluvě jehlou místo bolavé propichnouti, krev do klucku bílého plátna chytiti a do nebozezem navrtaného stromu strčiti, pak ale dírku dobře zatlouci, aby kůra opět srostla. Srůstající kůra je zároveň dobrým znamením úlevy bývalé bolesti.

I na zemřelé nezapomínali v měsíci březnu. Prvního března chodívali t. Lužičané, Poláci, Slezáci, Češi před východem slunce s rozžatými pochodněmi na pohřebiště, přinášejíce zemřelým svým jídel. Myslili snad, že i mrtví na jaře k bujarejšímu živobytí zároveň s celou přírodou jaksi prociťují. Jestiť však nutno, ještě důležitějších obřadů na začátku března konaných zde se dotknouti. Je to obyčej, pouštěti loďky a tahati pluhy v březnu, co bylo důkazem, že ledovitá kůra i s vody i se země již byla zmizela. Pátého března bylo k. př. u Římanů „Isidis navigium“, kde se slavně loďka vonnými kořeny naplněná a mlékem pokropená na moře pouštěla. Podobný tomu obyčej byl, voziti s krávami posvátný vůz Herthy po celé německé říši, jak jej Tacitus vypisuje. Hertha (čte se však varianty její jméno i Nerthus, Neithum, Neutum, Nectum, byla matka země, která zároveň opatrovala příhody lidské a lidi navštěvovala. Po slavnosti umývali Němci tajně v jezeru vůz i roucho, ba i bohyni samu.

Tomu podobno bylo v Lipsku obyčejem na masopust tahati pluh vesnicemi okolo města, při čemž i holčiny, zvlášť pak starší nevdané i proti vůli přinucovali, podílu spolu bráti při tahání pluhu, jak to Pfeiffer v kronice své Lipské vypisuje.

V Rusku chodí lid o první setbě jarné v noci ven na pole s dívkou nahou a s kocourem černým, za kterýmiž lid pluh neb rádlo na pole tahá. Na poli kopají jámu hlubokou, v kterou kocoura za živa zahrabou. Srovnej k dívce nahé bohyni Nerthus a ke kocouru usmrcenému sluhy, jižto byli utopeni v jezeře po vykonané koupeli.

I v Čechách tahají o jarné době pluhy na pole, jak to nížeji shledáme. U Rusů ctil se před postem Petrovým (u nás 6/3, u nich 22/2) bůh Jarił různými obřady, dávali k. př. při slavnosti vysoké čepice fábory ozdobené na hlavy. Takých čepic spatříme i o našich svátcích letných. Bělorusové mají boha toho co „Jariło“.

V Haliči počíná lid už březnem zpívati své jarné písně, viosnianky, veśnivky, vesnianky, též majovky zvané. Viosna je Polákům to, co Vesna Čechům; praví se o ní: Viosna byva vesoła, třy miesące niesie: Marca, Kvietnia i Maia, pięknie v polach, v lesie.