ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Poslyšmež, co o hromnicích píše náš Štítný r. 1376: „Hromnice světí, aby lidé nesli je ke cti sv. královny, úvod její pamatujíce — a také prosí kostel svatý, kdež by koli kdy byly rozejženy v domích, v kutiech, aby tu neměl i žádné moci ďábel. Protož když hřímá, sluší je rozžieci — aby tu nic hrom nemohl uškoditi. — Ještoť pak zrcadla, niti neb což buď k hromnici vieží, nelíbíť se mi.“

Staročeský passional na r. 1495 takto o nich vypravuje: „dnešního dne slavný jest hod sv. královny, česky slove hromnic a to jméno odtud jest počátek mělo, že za dávných časův v české zemi nábožní křesťané hřímání se báli, i tehda postavník hromničný aneb svíci (svieczy) na čest sv. královny zažhli. Protož ty postavníky, kteréž toho dne svatého v kostelech kněží světí, Čechové jsú hromnice nazvali, tím úmyslem, aby, kdež by ty postavníky a svíce sv. královně na čest zažhli, hrom aby ten neměl nic činiti.“

Jinak smýšlelo se o nich na Slovensku, tam byli sobě ještě povědomi, že hromnice původu pohanského jsou a zakazovali je. Muraňský statut předpisuje r. 1585 k. př. takto: „Svěcení a zaklínání kde jakých věcí, jakožto sól, oves, oheň, svíce hromničné, voda, víno, zelina lopačina (lupina? či lopuh, verbascum?) a t. d., to se nemá nikde zachovati.“

V Polště obcházejí tím „ogniem gromničným“ t. svíčkami „bydło, konie, ludzie i domove kąty,“ poněvadž „gromy a pioruny odganiaią.“

Litvíni jmenují hromničné svíce grandulinne žvaké a hromnice co svátek svent-graudulinne; poněvadž grauju jim znamená hřímání. Staří Čechové jmenovali den ten i svíčkami či dnem svíček. Lužičané jmenují jej svěckovnica Maria či Svječk-Maria, Srbové světlo a světlo Marino (svítlo Marinje), Chorváti svečna Marije, Krainci svěčenica, jakoť Němci kerz-wîhe, kerz-messe a licht-messe.

Domnívám se, že „svíčky či hromnice“ jsou jen pozůstatkem jakýchsi hodů ke cti ohně nebeského, blesku jarného od církve rozumně na křesťanský prospěch obrácených, jakož i hodů, při kterých oheň na duše zemřelé odkazoval, aby se posvátným ohněm, pohanským to spůsobem, očišťovaly. Výrazy národné o ohni jsou vůbec znamenité; Rusíni znají ogoň svatyj, Srbové ogaň živi a vatru živu, Němci queckfeuer t. živý oheň a Češi boží oheň.

Přibližovala se Hromnicemi jako přípravně doba, za které se ctili bohové jarní a nazemští. Poněvadž Perun to byl, jenž jarným svým bleskem a hromem právě osvobozoval upoutané a zkamenělé zimou bohy jarné, slušným se zdálo býti pohanům, i před jarem pravým vděčně se na něho pálením ohně a obětmi upamatovati. Při tom očišťovali se ale sami k nastávajícímu jaru.

O prvním hřímání na jaře padával prý v Čechách v předešlém ještě století kde kdo stál na zem a líbal ji, potom vstával, v světnici stoly, na dvoře vozy zdvihal, z domu s napřaženou sekerou (znakem to Peruna) před vrata vybíhal a do země hluboko ji zaťav a ponechav ji zaraženou v zemi odcházel. I podnes ještě hýbají při hřímání všemi nádobami domácímí a polnými na znamení, že je hrom jasný osvobozuje od zahálky zimné. —

Hromnice bývaly i svátkem, za něhož pamatovali staří na zemřelé. Neboť u Peruna v ráji byly i dušičky, Perun sám byl na mnoze bohem zemřelých. Hromnice byly tedy co svíčky zároveň symbolem živobytí lidského; druhdy je pálili bezpochyby tak na hrobích, jako my až podnes je umírajícímu dáváme do ruky. Nelze též zapomenouti, že únor pohanům byl posledním měsícem roku, tudíž příhodný čas pamatovati na smrt. Římané k. př. počali 13. února svátky parentalia (naše dziady — i Perun slul Dziad či Děd —) a přinášeli mrtvým soli, obilí, vína a chleba na žároviště či na hroby rozsvěcujíce jim nad hrobem pochodně, což jmenovali festum lucernae. Snad se proto nemýlím, jest-liže jednou Hajkovi uvěřím, jenž takto ve své kronice k r. 991 vypravuje. Na Petříně dělali si zimného času někteří Češi u velikého dubu oheň, v kterémžto divní spůsobové tvárností lidských se jim okazovali. Náchylnější kteří byli k pohanství tomu ohni činili velkou poctivosť a jemu se klaněli, běhávali k němu nočného času, přikládali dříví a vidúce takové lidi v tom ohni a k sobě podobné pravili, že by tu otců a předků jich duše od hříchu se čistily, někteří pak chleby a jiní peníze na ten oheň metali. — Nemyslím věru, že by Hájek takovou věc, v podrobnostech i jinými svědectvími potvrzenou, si byl vybajil. Petřín byl za starodávna Perunovi zasvěcen a veliký dub, při kterémž oheň ten se pálil, byl tomu bohovi svat. Zachoval nám tedy bez pochyby Hájek popis slavnosti vícedenné očišťování se zemřelých pomoci ohně Perunova. Lid náš když hřímá rozsvěcuje až podnes hromnice, rozněcuje na ohništi oheň a metá do něho buď uhlí od spáleného Jidáše (srovn. badňak srbský), buď kočiček a věnců svěcených. Prastarý byl též obyčej v Čechách (či jest ještě?), při hřímání kozy dojiti, aby mlékem tím, kdyby posel boží je navštívil, boží oheň uhasnouti mohli.93 Kozy byly Perunovi mily a mléko bylo symbolem nebeské vláhy.

Že se skutečně v ten čas na nové božstvo, na jaro juž myslilo, lze doložiti ne jedným dokladem. Ne toliko, že říkáme: o hromnice o hodinu více, než musí dle českého pořekadla na hromnice i skřivánek vrznouť, a mělby při tom i hned zmrznouť. Rusíni haličtí jmenují hromnice srětěnje t. potkání a praví, že v ten čas strětila sja zima s létem, rovněž tak i Srbové, kteří svátek ten světlo zovou, jemu i „sretenije“ říkají, „da se tada srete ljeto i zima.“ Srovnejmež ptačí kvas k našemu skřivánku a srětěnje zimy a léta o hromnicích k litevskému výrazu pusžěmys, půl-zimy.

K domnění našemu, že Hromnice byly původně svátkem Perunovým, dodejmež dále, že u nás v Čechách, hlavně na Boleslavsku, světí 14 dní před koncem masopustu, právě tedy v první polovici února, slavnost Šedivka, na Táborsku Šejdavka, které jméno bije buď na dědy, buď na děda Peruna. Poněvadž se slavnost tato při dopřádání lnu a koudele odbývá, souditi lze, že v dávnověkosti při tom ctěna bývala i Bába, římská to Ceres, či naše bílá paní (Perahta), která, jak jsme se z Moravské písně na den sv. Davida dozvěděli, co p. Maria upozorňuje Peruna-Davida v nebi, že mu podzemský bůh co čert neb černobog u vězení drží jeho majku, načež David húsličkami svými hromovými před peklem zahudá, t. nad zemí uzavřenou zimou. Černobůh či čert propouští po tom ihned majku onu co Živu či Vesnu (Proserpinu) z otevřeného pekla na svobodu, jen že se co mocný ještě bůh zimný zakládá s Davidem Světlobohem, jenž, v měsíci za temné noci sedě, noce osvětluje. I tu máme sretenije a zápas zimy s jarem.