ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V starších dobách byl čas od 24. prosince až do 6. ledna svátečným hodem, jak výše už povědíno, za této doby bylo přání k nastávajícímu novému létu a obdarování hlavný účel toho, proč chodili lidé od domu k domu. Tento čas se končil dnem 3 králů, co „koledu zavírati“ v Čechách sluje.

Němci jmenovali týž čas „die zwölf nächte, anklöpferleinsnächte, rauchnächte“ a p. Že obřady za noci těchto jak u Slovanů tak po celé téměř Evropě v podstatě jedny a též bývaly, shledáme ihned ze zprávy jedné středověké. „Sunt, qui in his 12 noctibus multas vanitates exercent, qui cumulos salis ponunt, per hos futura praegnosticant, qui calceos per caput jactant, qui arbores stramineo vinculo cingunt, qui cum micis et fragmentis, quae tolluntur de mensis in vigilia navitatis Christi sua sortilegia exercent, ex umbra accensae candelae mortis, ex 12. dierum tempestate futura totius anni auguria capiunt.“

Dnové tito, obřady za nich odbývané a písně při těchto zpívané sluly v středověku po celé téměř Evropě, kalendae, ale jen u Slovanů a Litvínů se ve slově koleda, kalědos jméno toto zachovalo.

Brávalo se dříve a béře se ještě někdy slovo koleda za slovanské a vyvádělo se tedy z něho (pátráním po kořeně) nejrůznějších významů.

Jedni brali koledu, rus. koljada, kaleda za boha a to dosti slovútní spisovatelé, jako Popov, Rakoviecki, Karamsin, jmenujíce ho boha slavnosti a míru vsadili ho i do slavného Kieva, jiní cestovali po koledě až do Indie, a našedše tam bohyni Kalandu spojovali ji se slovanskou koledou, která prý v Dalmatsku co Kolenda bohyně jara býti má.. Po této bohyni prý, jak jiní opět se domnívali, vzal národ polabský Koledici tak jméno své, jako od boha Stado, Stodo (Staete), Stadici a Stodororané, od boha Vološa Veleti. Zdá se ovšem, že myšlénka tato docela planá není, poněvadž mezi knihami staroslovanskými či bulharskými jedna čarovná kniha se jmenuje kolednik; tak i jiné podobné knihy jmenují se gromnik, molnijanik, vlchovnik a p. V Ruském je koldovanje až posud tolik co čarování. Jiní opět měli na mysli krainské slovo kaldujem, zabiji obět, kaldovnica stůl obětný, star. slov. kalati, kláti, zabíjeti, obětovati. Ještě jiní rozloživše jméno koleda v Ko-Lada zrobili z bohyně Lady boha Lado! Lada je ovšem v staroruském někdy tolik, co manžel, muž, choť. Nechybělo též těch, jižto koledu odváděli z latinského collecta t. j. almužna, jak skutečně u nás a u jiných Slovanů koleda též dar a koldus Chorvatům žebráka znamená, jiní brali středo-lat. colenda dar, za původ, ještě jiní ale myslili na latinské collaudemus t. dominum, ještě jiní na „kolen-dání“ t. klekání a na „kolem dáti“ t. dary — a tak dále až do sytosti.

Zdá se však, že se věc jinak má. Jako t. u starých Římanů za těch dob se světívaly Saturnalie, světívaly se v středověku po celé Evropě Kalendae, festa Kalendarum, podle Du-Cange „publicae illae ac superstitiosae laetitiae, quas Kalendis Januarii, quibus annus aperitur, exhibuere primum gentiles, usurpavere etiam postmodum Christiani et quas utrique indecoris choreis, mulierumque aut ferarum assumtis formis ac vestibus foedabant.“ Že ale svátek koled nesvětíval se jen 1. ledna, než po celý čas vánočný, je věc vůbec známá, ba právě 17. prosince, kde se u Římanů počínaly Saturnalie, počínali i v středověku místy k tomu svátku voliti jak říkávali biskupa či předního. Ale juž Caesarius biskup Arelatský († 542) kázal proti „kalendarum paganissimos ritus“ právě tak jako proti: augures, lignicolas, fonticolas. Slovanům pak zvlášť zapovídalo juž Trullanské concilium v Cařihradě r. 691 odbývané světiti: kalendas, vóta a brumalia, co snad jsou tři toliko jména téhož svátku: kalendae, koleda, vota (3. ledna u Římanů), přání a brumalia, zimné hody.

Poznali jsme už výše, že ve Francouzsku zvali badňaka calendeau, chalendal a vánoce calendas, chalendas. Rozšířením svátků těchto po Evropě vešlo i slovo kalenda ve význam každého svátku, každé veselosti, každého hýřeni (srov. Kalandsbrüder). Z toho se dá též vysvětliti, proč u Rusínů koljadka, koljada, koljeda píseň vůbec, hlavně pak šestislabičnou v čas letného slunobratu zpívanou, znamená, naopak v Rusku (v Pskovsku t.) naše vánoce slovou sobótki, což u jiných Slovanů hody jsou svatojanského ohně. Jména svátků mátla se, jakmile původný význam jich se trácel z mysli lidu. U Srbů je „čitava“ koleda t. hotová, celá, když je mnoho lidí pospolu, a u nás říkáme o opilém, že mu nohy jdou po koledě. Slyšmež, jak si ruský metropolita Misail stěžuje: „v Kursku v voskresnyje (velikonoce) gospodskyje (letničné) a bogorodičnyje (vánočné) dny umnožilos velikoje pijanstvo i běsovskoje hlumlenje (žerty) i skomoroševstvo (šprymy) so vsjakimi běšovskimi ihrami: schodilis po večeram i po vsenoščnych pozoriščach (celonočných divadlech) po ulicam i na poljach slušat bohomerzkich pěsnej i vsjakych běsovskich ihr a o roždevstvě (narození) Christa i do bogojavlenjago dne (zjevení, 3 krále) sbirali-sja po večeram i v nošči na běsovskaja ihry“. Připomínají se tu „igrušče“ dnešní, ježto se od Vasilija dne (Silvestra) až do 3 králů zpěvy, hrami, hádankami v Rusku vykonávají. Při hrách těch bylo převlékati se ve zvířata a jiné podoby nejhlavnější zábavou, což, jak jsme už podotkli, mythického významu do sebe má.

U Slovanů jižných a to zvlášť v Turecku baví se i hrami houpacími (kolyske dzivne jmenuje je Strijkovski, očitý jich svědek). V Dubrovníku (Ragusa) běhají děvečky ráno na vánočný svátek po domech dobrých známých svých pánů a dostávají pečiva darem, jemuž prý jméno luk dávají od okrouhlé jeho podoby, o veliké noci ale dostávají koláč, v kterém uprostřed je vejce. Koláč ten jmenuje se prý teharica.

U Poláků, jakož jindy i u nás, chodí koledníci s gwiazdou, hvězdou, s jesličkami totiž odříkávajíce rozličné rozprávky při tom; na den sv. Štěpána, kde se i u nás hlavně koleduje, chodí v Polště, jak praveno juž, s vycpaným vlkem, někdy i s turem, pozdravujíce každého hospodáře zpěvem a očekávajíce koledy. Vyložiti, co vlastně vlk při koledě znamená, není snadno. Mimo to, co jsme výše juž o tom pověděli, dotýkáme se i toho, že vlk co nepřítel stad narážeti by mohl i na pastýře před Bethlehemem, již by ho pak chyceného co koledníci na odiv nosili. Avšak nelze zapomenouti, že pohané slunce pronásledovaným býti si myslili od zlé moci, ježto někdy v podobě vlka slunce i sežíralo ku př. při zatmění, může tedy býti, že i při narození slunce o vánocích na tuto zlou moc pamatovali ji zažehnávajíce, aby neuškodila více slunci. Ve Vídni u sv. Štěpána zažehnávali vlka při jitřní ještě na konci 16. století.

U nás v Praze stavíme pohyblivé „jesličky“ k velké zábavě dětí svých od nového roku až do hromnic, zbytek to her vánočných starších (weihnachtsspiele).

U Huculů pálejí až podnes ještě po koledě Diďka, při čem si na badňaka srbského se vším právem vzpomínáme. Že to, co nyní je hrou dětskou, jindy obřadem dospělých bývalo, dokazuje u Bojků snad i prastaré jméno koledníka, t. vajda, věda, vědoucího. U Litvinů zvali se kněži vajdeloti, jako až podnes „uz-vaizd-as“ každý představený se zove. Slovo vaida bráti co vojta, vogt, nepodobá se mi hlavně u Huculů, přemnoho starožitného si zachovavších.

Kašubové věří, že po štědrém večeru nesmí se po třikrát tři dni — tedy devět dní nic šíti, ba ani jehla navlíkati a nic přísti, nechceli rodina, aby domácí zvířata nehynula.

Na Slovensku berou koledníci místo vlka hada a chodí s ním od vánoc až do nového roku, zpívajíce hlavně píseň: „šel jest pan bůh šel do ráje, Adam za ním poklekaje“, píseň, kterou i v Čechách známe.

U nás na venkově chodí místy s brumbalem či bučalem t. j. s hučící baňkou měchýřem potaženou a strunou prostrčenou po dědinách zpívajíce: hej vánoce, na vánoce přiletěla křepelice, bába sedí za kamny atd. Poněvadž obřad, choditi koledou na mnohém místě až přes 3 krále zasahuje, zpívají při tom i tuto koledu: my tři králové jdem k vám štěstí zdraví přejem vám.

Na obřad přáti o vánočných dnech nemůžeme dosti pozornosť svou obraceti, poněvadž pohané slovům většího působení přikládali než my. Domnívali se totiž, že slovem se jaksi může učarovati člověku, a to dobrým slovem blahodějně, zlým pak slovem, zaklínáním t. na opak. Je tedy přáti o vánocích původně jen spůsob idealný, darovati dobra. Ostatně se má slovo přání samo tak k bohyni slov. Prija, jak se má německé slovo wünschen k bohu německému Wunsch (srovn. wünschelfrauen, wünschelruten). Bůh Wunsch či Wun-isk je původně týž co Wuotan, jak juž kořen slova an dech, duch dokazuje, právě tak jako slov. vít-ati a Vít, Svatovít k stejnému kořenu vět, vzduchem hýbati, hledí.

Na Lužici chodí, jak nám už povědomo, před štědrým dnem s božím džjecem — na božu noc mají stromek s dary uchystaný a na večer před novým rokem, a před třemi králi pekou pečiva různých podob a to krav, beranů, husí, jež darují děti svým kmotrům, tito je opět dobytku podávají, by ztučněl. Na nový rok jmenují Lužičané pečiva tato: nove ljetka, na tři krále ale tšjódrák (štědrák).

U Srbů slovanského vyznání vytratilo se koledování naskrz a trvá jen u lidu latinské církve. Před 50 lety zpívávali ale při koledování píseň: ať okoupám, Koledo! malého boha, Koledo! i božiťa Koledo!

Uvedeme zde několik pěkných koled na příklad. Tak zní jedna píseň koledná Srbů „hospodyni“ takto: „Ráno si pospíšila, Koledo! stará matka, Koledo! do sv. kostela na jitřinu, — potkal jest ji sv. Peter — na jelenu zlatorohém — zlatorohém a parohatém, — vrať se zpátky, stará matko — ejhle! přišli k tobě hosté — dobří hosté, koledníci — jižto chodí, boha prosí — za starého, za Badňaka, za mladého, za Božiťe, sláva i čest hospodáři, tobě na čest hospodyně.“ Není pochybnosti, že místo nynějšího jména koledo, co se pořád opakuje, stálo někdy jméno jakéhosi slov. boha, nebo snad slovo sláva! jako v ruských koledách ku př.: Letěl kopčík (jestřab) z ulice, sláva! letěli k sobě — celovali se — objímali se modrými křídly. — A lidičky divili se — že jestřáb i holubice při sobě hnízdí, Sláva!

Koleda rusínskokarpatská

Či doma býváš, pane hospodáři! tvá podlaha pozametaná, tvé stolíky ponakrývané, za tvojím stolem tři milí hosté, milí hosté tři, ne jediný: jeden host je světlé sluníčko, druhý host jasný měsíček, třetí host drobný deštíček. Sluníčko praví: není nade mne, když osvětlím hory, doliny, církve, kostely i vše oltáře (pristoly). Jasný měsíček: není nade mne, když osvícím temnou nočičku, zradují se hosté (kupci) na cestách, hosté na cestách, volečky u vozu. Drobný deštíček: není nade mne, když já přijdu třikráte na vesně měsíce května (jarcja), vzradujouť se žita a louky, žita, celá jarná setba. Není však nad tebe, veliký náš bože, ty kážeš sluníčku: svět všemu světu, ty kážeš měsíčku: svět všemu světu, ty kážeš deštíčku: navlaž suchosť země.

Jiná: „Stál kostelík nový, nestavený, Svatý večer svat! a v tom kosteli tři okenečka, Svatý večer svat! V prvním okénku jasné slunce, Sv. večer svat! v druhém okénku jasný měsíc, a v třetím okénku jasné červánky. Není to tam jasné slunce, je to bůh, není to tam jasný měsíc, je to boží syn, nejsou to tam červánky, jsou to boží dětičky.“ Rozuměj zde kostelíku co nebeskému hradu (castellum) či ráji. Jiná: „Oj! čemu že není, jak dávno bývalo, jak dávno bývalo v dřevných těch věcích! oj! už je to dávno, co štěstí nemáme, co brat na brata mečem dohání, co sestra sestřičce čáry přichystá“ a t. d.

Jsouť zajisté prvnější koledy důležité ze strany bájeslovného obsahu, zvláště poslední pozoru hodné ze strany ethického obsahu pohanství.

*

Poněvadž jméno koleda cizého je původu, důležité je patřiti, jestliže stává jiných pro ten posvátný čas a snad domácích jmen, jako ku př. badňak, božiť Srbů. Rusi jmenují koledy někdy i okrutnik (v Novgorodě), Avsena, Ausena, Tausena? (ve Vladimirské gubernii), svjatok (v Novgorodě), Sobótky (v Turopcě). U Rusínů slují dary kolední ponovalniky, a koleda ponovalnicja, u Poláků, jak řečeno juž, gviazda (říká se ale též: panna gviazda dala, jakoby byla bohyně), Slováci zovou koledu, jak už víme, polaz, co na srbského polaznika vzpomíná. Slovo okrutnik vztahuje se snad na převlékání se, Ausena zdá se býti cizé slovo, ačkoliv indoevropský kořen „aus“ znamená svítiti, „Ausel“ bylo Sabinům slunce, „Usil“ Etruskům. Ponovalnik bije snad na ponovljať, ponoviti, obnoviti.

Jméno koleda uhostilo se však u samých Litvinů: kalěda f., kalědos f. pl. jsou vánoce u nich, též kalda f., kaldos pl., kalědas m. je dar, kalědninkas, koledník, kalědoju, koleduju, at-kalědas f. pl. týden po vánocích.