ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Družičalo či Ružičalo je slavnosť posvátného „družičanje“ či sdružení se dívek mezi sebou rovněž jak hochů svazkem proslulého posestrimstva a pobratimstva. Uplítají si k tomu účelu věnce z mladých proutků vrbových a líbají se skrze věnce tyto, pohazujíce si je potom na hlavy. Na to vyměňují si i vajec velikonočných.

Přirovnati sluší s jménem „družičalo“ i jméno české družbadlnice či družebné neděle (18. bř.), třetí to neděle před velikonocmi, poněvadž druž, přítele, druža přítelkyni znamená. „I jedinu družu nám iměti po púti vsěj s Vesny po Moranu“ (Záboj).

Pondělí to jmenují však Srbové hlavně v Banatě, jinak ještě, totiž pobušeni ponedeljnik, poněvadž o něm též schůzky slaví na hřbitovech, při kterýchž se hroby „pobušajú“ t. pokrývají drnem a věncemi. Mrtvým kladou vejce červené a koláče na hrob.

Známeť i my nyní ještě v Praze jarnou slavnosť na hřbitovech, kde hroby ozdobujeme věncemi a kvítím. Slušno však i srovnati k pondělku pobušenému v Srbsku Rusínské hahułky na pondělí velikonočné a schůzky Pražanů na hřbitově „na Morani“ o týž den. I sliby lásky, jak toho výše bylo dotknuto, obnovují na Morani. Vidíme tedy až podnes v rozlehlých zemích Slovanských podobné konati obřady, jen že na různý čas přeloženy bývají. Přeslavné a v ethických ohledech předůležité pobratimstvo, jež znají i Rusíni, bylo tedy za starodávna bez pochyby i obyčejem českým, ba vůbec obyčejem všeslovanským.