ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Církev světí o ten den sv. Felixe a Adaucta, než obrazotvorná mysl Němců i Slovanů přeložila si významně jména tato. Němci t. pojmenovali Felixe pohanským jménem Seld či Säld. Salida či Sälde byla jim bohyni štěstí. Češi ho jmenovali Šťastný, v kterémžto slově též trochu pohanštiny vězí. Polák Budny k. př. cítil toho ještě r. 1572, nechtěje slovo beatus překládati „ščęślivym“ šťastným, než jen „błogym (blahým), bo to jest od sčęscia, ktoré słovo jest pogańskie.“ A které staré slovo nebylo by pohanským! Nevězí pohanství toto ve slově, než hlavně v náhledu. Starým nebylo t. štěstí náhodou, jako na mnoze nám bývá, než darem bohů. My sami pravíme ještě: „štěstí se mu směje, obličej k němu obrací,“ jakoby štěstí bylo bohem. Srbové mají svou „Sreťu, sreću“ t. štěstí, jako Němci Salidu, co bohyni téměř. Sreťa znamená původně: occursus, angang, neb star. slov. kořen rět je najíti, srbské s-ret-ja tudíž původně potkání. Tomuto slovu odpovídá naše střéci, střetnouti, potkati; v-stříc, ú-střeta (srovn. srbského polaznika). Potkání nebývalo toliko všem Slovanům než je pověrami ještě významné, jako „angang“ Němcům.

Sv. Adaucta jmenovali Němci Merer a Gemerer, Češi však Zbožným, v kterémžto slově opět prastarý kořen boh, hojnost znamenající shledáš, „do boha míti“, je tolik, co hojně míti (u-bohý, ne-bohý).