ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

O pondělí letničném vykonává se v Čechách obchoz s králem i s králkou, na který se už byli připravovali o královou neděli. Veršíky samé, někdy při volbě krále a králky juž odříkané, jeví hlubokou starožitnosť: „Jeden, dva, traje, budeme do ráje! — Co tam budem dělati? — stříbro, zlato lámati! — Komu je budeme dávati? — Císařovej dceři na ty zlaté věnce, věnce se zlatem propletené damaškem.“ Verše ty jsou patrné písně dvou sborů, jako písně v Rusku a na Slovensku při obřadu samém zpívané k. př.

Ruský.

I. sbor. A my proso sejali, oj! didi Lado! a my proso vytopčem (vymlátíme) oj! didi Lado!

II. sbor. Da čjem je vam vytopťať, oj! didi Lado! a t. d.

Slovenský.

I. sbor. Hoja Dunda, hoja, poslala nás královna, hoja D. h.

II. sbor. Hoja D. h. Na čo že vas poslala, hoja D. h.

I. sbor. Pre tri vozy kamenia, h. D. h.

II. sbor. H. D. h. Na čo vam to kamenia.

I. sbor. H. D. h. Zlaté mosty stavěti a t. d.

Obchod s králem a králkou býval jindy o neděli samu dovolen, nyní se odbývá v pondělí. Chodívají s králem v slavném průvodu a to jako o jarných svátcích i s májovkou. Za každou májovku před okny děvčat postavenou musí se děvčata zvlášť vypláceti. Ale obchodem tímto dědinou není ještě vše ukončeno, alespoň místy, než pravá slavnosť počíná teprva soudem na návsi pod májí konaným, končíc se stínáním žáby, ba někdy i zdánlivým stínáním krále samého pitvorně oblečeného. Obřady tyto prastaré nejsou ovšem všudy stejné, avšak co do podstaty jsou předce všudy podobného rázu. Splývají t. v nich i obřady jarné i letničné v jedno. I pořekadlo české: „čert vždy musí svou králku provésti,“ dokládá starobylosť a důležitosť toho obřadu. Sám Lomnický ještě praví: „Dosti chytře na mne jdete, dobře svou králku vedete.“ Jak býval ten obřad po Europě rozšířeným, dokazuje starý spis latinský Aegidia z 13. století, v němžto se praví, že za časů biskupa Albera (? 1155) v Nizozemsku si volívali buď na velikonoce, buď na letnice „aliquam ex sacerdotum concubinis“ za letničnou králku, že ji vystrojovali co nejskvostněji a že před ní celý den zpívajíce a hudbou hrajíce, ji ctívali jako nějakého bůžka (tamquam idolum colebant). Rovněž museli jindy v Lipsku nevěstky samé vynášeti Morenu, co za starodávna snad býval obřad knězský. Taktéž bývával druhdy v Čechách králem jen hospodář nejzachovalejší v dědině, kdežto nyní k úřadu tomu leda kdo se volí, ba i losuje.

O pondělí letničném neb týden po tom obcházeli v Čechách též hranice polí, dohlížejíce, zdaž mezníky a p. pobyly neporušeny.

U Rusínů je pondělí letničné právě den, o kterém hlavně Rusalky z porostlin říčných vycházejíce, meškají potom na zemi až do Petrova dne. Rusalky jsou, jak bájí Rusíni, postav sličných asi sedmiletých děvčat, majíce zelené zelenými věnci ozdobené vlasy a bílé košilky bez pasu. Tím zasahují Rusalky do říše slovanského pídimužectva. Rozčesávají si na břehu rády vlasy, poněvadž bytnosti letné vůbec libijí si v uspořádaných vlasech. Rusalky co Rojenice rozvívají však někdy mezi větvemi i přediva, kteréž v noci vesničankám byly vzaly. Aby přediva toho nebraly, přinášejí jim na Malorusi klucky, tkaniny, jež věšívají na duby. Bělorusi vídají Rusalky i nahé. Loudějí prý rády lidi k sobě, ale běda tomu, kdo uposlechl jejich volání. Neb nevychází obluzený více z ráje vodného. Toť pozůstatek bývalých obětí, jako i důminka sama, že Rusalky jsou duše utopenců t. j. náhodilých obětí. Podle písní národných dávají Rusalky děvčatům i hádanky, usmrcujíce je, jestliže nebyly rozluštily hádanky, lechtáním.

Rusínové nedbají po celý týden rusadelný na žádný hlas, na žádné volání v lese, jako to u nás s hlasem Hejhalů a na Moravě s voláním Slibek dělávají. Slibky jsou prý duchové nevěrných nevěst, lítajíce po smrti v podobě bílého ptáka a překrásně „tútú“ zpívajíce.

Nicméně ale světívají Rusové svátek rusadelný slavně. Vycházejíť t. Bělorusi do hájů, kdežto děvčata, ba někdy i mladé ženy, svíjejí větvičky březové k podobě věnců a to toliknásobných, kolik milých osob čítají, prozpěvujíce při tom: „Rusalečky zemljanačky!“ Věnce ty ukládají na zem, poskakujíce potom okolo stromů a zpívajíce tleskají rukama. Nejstarší jich ženština sedá si po chvílce na zem, držíc otýpku kopřiv o kyj přivázanou a staví se, jako by předla a dřímala. Děvčata pojímajíce se za ruce tancují okolo ní, při čemž bába tato nenadále vyskočivši tak vysoko co jen možná posuňky různé provádí, až děvčata kopřivou po rukou šlehati počíná. O týž den zaměňují si děvčata na znamení přátelství či pobratimstva i své prsténky, vyměňujíce jich pak teprva po týdnu rusadelném. — Okolo žita tancují opět mužští, zpívajíce a na houslích hrajíce.

Češi, jak jsme toho přávě byli dotkli, hledívají toho dne svých hranic, Rusínové ale nehradí po celý rusadelný týden ani plotův, aniž staví bran, dobře vědouce, že by se Rusalky (jako nějaké Rojenice) mstily a to tím, že by se hospodářům dobytčata jen křivohlavá neb křivonohá rodila. Rovněž se neosměluje nikdo, ani koupati se v řece, ani tleskati pod širým nebem dlaní. Srovnejmež k bázni před koupelí obsah srbské písně, v které „něco zakřikne ze studánky“ na „zlato mateřino“ t. na miláčka matčina, aby nepila vody: „nepij zlato odtud vodice, zde jest Vila dítě okoupala.“ Vězí zajisté v tomto obřadu jakýsi vztah vláhy zemné k vláze nebeské. Neboť na Slovensku věří lid též až posud, že stryga koupajíc se déšť tím přivábí. Ba i ženám obyčejným vypláceli Slováci zle, když se za času deštivého ještě byly koupaly.