ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Mezi všemi národy Slovanskými ztotožnili nejvíce Srbové a Rusové Eliaše či Ilija s Perunem, jmenujíce Ilija gromovnika a gromovita. V písních srbských dávají se při svatbě „světlého měsíce“ Eliaši blesky a střely nebo střely a hromy. Že u Srbů Ilija a Marija pospolu v písních se jmenují, pověděli jsme juž, tu upozorňujeme ještě na podobný poměr litevského Perkuna a Perkuna-tete, kterouž Lasič jmenuje: matrem fulminis atque tonitru. Slovo „tete“ co matka je, porovnámeli je k „tata“, co otec, úkaz prastarých jazyků, jež ženské formy slabšími samohláskami poznamenávaly. Tak zní k. př. u Mandšů ama, otec, eme, matka, khaka, muž, kheke, žena.

Srbové jmenují podle Ilija i měsíc červenec Ilijinski neb Ilijuštak, ač nyní jim už připadává 1. srpna. Jestli-že o den ten hřímá, praví Srbové, stávají se ořechy i žaludy červivými. Toť dokládá opět Iliju co Peruna, jehož hromy na podzim se bezpochyby brávaly za znamení hněvu jeho, jako blesk na jaře za znamení přízně. Podobného cosi spatřili jsme při sv. Markétě, jejíž déšť škodným prý je ořechům. Podobného cosi shledáme ještě při sv. Michalovi, Bělorusům je příslovně Ilija téměř co Jupiter pluvius, říkají totiž: „Ilija nadzěliv hnilija,“ poněvadž s konce července hojnější bývají deštíky, rovněž jako Velkorusové praví: „že na Iliju do oběda je lěto, a poslě oběda oseň.“ Jak rozšířeno bývalo zastupitelství Eliaše-Peruna po celé Europě, patrné je i z toho, že Němcům je Elias tolik co Donar a bojovník, jenž se ukáže při sboření světa. Kirgizové vzdálení, bydlíce podle kaspického moře, obětují o dni Eliaše kozy, roztahujíce jich kůže na tyčkách při horlivých modlitbách. U nás setkáme se s podobnou obětí na den sv. Jakuba.