ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jako byly vánoce původně souborem 12 posvátných nocí, počínajíce se štědrým večerem a končíce se svíčkami, tak bylo za starodávna i 12 velikých nocí či velikonoc, počínajících čtvrtkem „velikým“ a končících se pondělím po průvodné neděli, které pondělí u Srbů se ještě teď jmenuje družičalo či pobušeni ponedeljnik. Církev ale světívala za starodávna „Pascha“ a „Anti-pascha“ tedy úplné dvě neděle, 14 či 15 dní. Výraz „na veliké noce“ je tedy původnější výrazu „na velkú noc“, kterého juž znají i Štítný i kalendáře staří. Slovenský výraz velká noc, velknoc a deň velikonočný znamená jen neděli, rovněž jak polský vielka noc, vielkonočne svięta, a staroslov. velik? d?n?. Litvíni znají jen v množném počtě velikos co ostern. Výrazy ty jsou samy seboujasny, neb bíjí na slavné slavení jarného času hlavně v nocích.

Stává ale i jiných ještě výrazů v užívání jsoucích u Slovanů a to předně u Lužičanů a Polabských Slovanů. U Lužičanů zovou se velikonoce různě podle krajin: jastry, jatři či jatši, jutra svjata jutrovnička, vitry; u Polabských Slovanů ale jostraj, justroj, jystroj. Patrně připadává při těchto výrazích každému na um ihned německé jméno ostern a poněvadž i Lužičané i Polabané působení poněmčujícího do sebe dost a dost byli pokusili, tane rovněž na mysli důmínka, že i slova ta jsou ode Němců vypůjčena. Avšak není toho nutná potřeba. Slovo „ostern“ je t. indoeuropské a stáří předhistorického, neboť jeví se i v latinském astrum, řeckém ??????, hvězda a v sanskritském âstran, světlo, aether, znamenajíc původně světlo nésti: as-tar; kořen „as“ znamená totiž světlý, jako viděti i v našem slově j-as-en, j-as-ný, kořen „tar“ ale znamená nástroj, věc, kterou se něco dělá, jako slovanské slovo j-an-tar, vůni dělající, vůni nosící, dokazuje, německé bern-stein je tolik co brenn-stein. Slovanské jméno jutro, jitro, jitřiti t. páliti zajisté nižádný nebude odvozovati z německého ostern, a předce jsou tyto výrazy skraceniny toliko slova j-as-tar, j-us-tro, j-ut-tro, spodobňováním fonetickým a vysutím úplně pravidelně tvořené. I sluší také význam právě naznačený úplně těm slovům, neboť jako je jutro čas, o kterém slunce přináší světlo či den (diven), tak je i jaro týž čas světlonosný. Výrazy „ju-tro“ rovněž jak „jas-try“ znamenávaly původně bezpochyby slunce samo, co licht-träger, lucifer, asi tak, jak je u nás jitřenka či dennice hvězda ranná sama a u Němců bohyně „Os-tar-a“ bohyně jarná. Rusové jmenují velikonoce světloje voskresenie (vzkřísení). U nás zaniklo to slovo ve smyslu jara, jako u Anglosasů, kterým éas-tre je ji-tře-nka, jitřná bohyně. Srovnejmež též rakouský výraz „as-tertag“ pro obyčejný ostertag k výrazu „os-t“ ranná strana, východ. Německá bohyně Ostara ctila se květinami o velikonocích a zjevovala se co bílá paní; naše V-es-na (srovn. j-as-na) jeví se též hlavně na jaře a v letě při studánkách co bílá paní. Že i ubozí nad míru Polabané slova j-os-traj si byli zachovali, je podivno sice, nic méně však ani nemožné ani bez příkladu jiného, jelikož chudák někdy nejúskostlivěji krejcarů sobě zachovává, kdežto boháč dukáty plýtvá a slovo j-os-traj je skutečně mluvnickým zlatem. Podobným spůsobem zachovali si Polabané i slovo vzácné „Peren-dan“ t. Peruna den, čtvrtek, které slovo ani bohatý národ ruský, jako vůbec nižádný jiný kmen slovanský si nebyl zachoval.

Jsou však jiná ještě jména velikonoc jižným Slovanům obvyklá. Korutané znají t. slovo vazam, vazmene svetkovine, Štyršané vůzem, Srbové též vazam, (vazmena svedba je beránek velikonočný), vazmenac pondělek velikonočný neb vazmeni ponedjelnik. Jak mi p. Šafařík laskavě byl sdělil, je slovo vazam prastaré, přicházejíc juž ve spisech 12. století. Měl jsem je dříve za jakési staré příčestí trpné přítomného času, upozorněn však pr. Hattalou myslím, že je tvořeno jako star. slov. s?-n?m-?, slovinsky se-njem, česky s-něm pro s-jem a odvozuji slovo vaz-am od kořene star. slov. im, bráti, česky j-ím-ati; „vazam“ bylo by star. slov. v?z-?m-?, vz-jem t. vzhůru brání či vstávání. Bije tedy slovo to i na vzkřísení páně i na vzkřísení přírody na jaře. Velikonoce byly časem i začátkem roku, neboť pohanský spůsob, počítati od 25. března, přešel místy a časy na velikonoce a to, jak se zdá, i papeži Gelasiusem III. r. 1118. a Innocensem VIII. r. 1484. Němci datovali někdy „von dem osterabend nach der kerzweihe“, „in cereo consecrato“. Ten spůsob podivný nemohl však dlouho trvati, poněvadž velikonoce jsou pohyblivou dobou roku. Přeložil se tedy začátek roku na stálé vánoce a z nich teprva na 1. ledna.

První velikonočný hod. 8. dubna

V slavnostech toho dne splynuly rozličné doby i to doby, ctíti světlo, doby jarných svátků a doby církevné. Nejdřevnějšího podílu na něm mají však svátky jarné a tedy svátky přírody či země omlazené.

Litviné znají až podnes bohyni země: Žiéminu či Žieminéti, které obětujíce praví: kvetoucí Žiemino, požehnejž dílo rukou našich. Bohovi Žembarys, Žemberinis obětují Litviné okolo velikonoc tři hrstky každého osení a tři kousky každého jídla, prostřevše je na bílý šat. Při tom vylévají trochu Alause t. domácího piva. Žembarys je prý Pluto; boha země jmenují jiní Žieme-patys a Žiemienikas; „Žemynéle“ jmenuje se i „Zedkelé“ t. j. kvítí nesoucí, naše to Vesna.

Jsouť stopy, že též u Slovanů jindy zemi se obětovalo a to i lidí i zvířat za živa; na místo této ukrutnosti nastal pak obyčej, jídla a nepotřebné části jídel zakopávati. Nejmírnější ale spůsob obětováni takového je posypávati zem květinami k. př. i polévati ji nápojemi.

Symbolem země rodné na jaře jsou kraslice či vajíčka červená, u Poláků a Rusů pisanky jmenovaná, poněvadž „krása“ znamenalo původně červenosť a „pisati“ původně malovati, barviti, pestřiti.

U Korutanů jmenuje se vajíčko velikonočné „pyric“ (pýřiti, červenati se). Barva vajíček těch je symbolická. „Krása“ t. červenosť bije na barvu červenou slunce vycházejícího a jarného, pročež velikonoce i svátky červenými zoveme. „Pisanosť“ ale t. barvitosť vůbec a pestrosť bije na rozmanitosť barev jarných naproti jednotvárnosti zimné.

V mysli lidu jsou skutečně kraslice a velikonoce tak obyčejem spojeny, že se říkává: nebude tu červených vajec jísti, ve smyslu, nedočká se tu velikonoc, úcty ale jim věnované dokládá pořekadlo: šetřím ho jako červené vejce.

V Polsku a místy i v Čechách rozkrajuje hned z rána hospodyně několik červených vajec a hospodář s dětmi a s příbuznými požívá jich společně s ní přejíce si přitom všeho dobrého a zapomínajíce na strasti utrpěné. Obřad týž shledáš tak rozšířeným po celé Haliči, že i sám římskokatolický arcibiskup Lvovský po vykonaných službách božích přivítává hosti své hojné tímto obyčejem, nesa příchozím na míse velké hojnosť rozkrájených vajec vstříc a požívaje jich při přání vespolném s nimi.

Nemoha se zde pouštěti do rozebírání různých obřadů jiných a her rozmanitých, jež se dějí o velikonocích vejcemi mezi Slovanstvem, připomínám jen, že Rusíni házejí škořábky do vody, aby z plování jich tak věštili, jak jinde se věští z vínků plynoucích po vodě; my ale zakopaváme škořápek do země, aby úrodna byla. V Rusku házejí i do ohně náhle povstalého vejce velikonočné a v Estonsku metají i živou kvočnu do ohně, aby se uhasil.

Se zemí a se symbolem jejím, s vejcemi, souvisí plodiny země. Z nich ustrojená jídla, za starodávna hlavně chléb a sůl, jsou tedy o velikonocích obřadná. „Mazance, vajce, sýr, maso světie,“ praví Štítný, „na velikú noc,“ ale „kostmi beránka svaceného čarují žábám,“ k čemuž však i hned připojuje „ano lépe jest dáti je psuom.“ Významné je hlavně velikonočné pečivo v Polště k. př. báby ohromné, v Čechách bábovky, koláče.

K plodinám jarným patří i letorosty, jinak letina, mlaď jmenované, z jichž si mládež na velikonoce dělává „pomlázku“ t. j. spleteninu z prutů vrbových či vinových (vinovačku). Udeří-li kdo ní, přivádí štěstí, ba někdy prosí přímo, aby ní udeřili, slovy: dej mi štěstí, jak nížeji shledáme. Jestiť pomlázka co prut symbol jarného blesku, jenž netoliko oblakové nebe zimné t. chmůry či bab vproráží, než i zemi zimou stuhlou k jarému životu přivádí.

V nesčíslných pověstech slovanských rozjařuje prutík vše, skály k. př. a skamenělé lidi. Skály jsou tu symbol země samé zimou stuhlé a skamenělí lidé symboly rostlin a živočišstva. Zračí se to jevně k. př. ve slovenské pověsti „Raduz a Ludmila“, kdež Ludmila (lidem-milá) je původně Vesna od Raduze (Radegasta) vysvobozená. „Viddže tento prutik, s nim pošibem túto zem a všetko do rána tak praštie a zkvitne a ovocím obrodí.“ Udeřiti pomlázkou je tedy rovněž symbolické; tím se skamenělosť t. zima vyhání z osob a jaro, štěstí se v ně uvádí, jako na jaře vůbec vynášejí a tlukou smrt a léto přivádějí. Nebude tedy i obřad jarný, vajíčka jistým spůsobem ťukati či tlouci (co v Brně eier teltschen jmenují) bez významu, otvírati t. symbolicky zem.

Když pomlázkou po Čechách chodívají, musí se prutík ten vždy hýbati, což naznačuje ruch jarný, pročež praví se i v písni: proutek vohnoutek, sedí na něm zlatý kohoutek t. blesk (srov. něm. wünschelrute).

I májů či májovek staviti jestiť podobného účelu a smyslu, o čem však nížeji promluvíme.

Co znamená asi původně české jméno pomlázky: pomrhoda — pomihoda?

Mimo zemi taje na jaře i voda, pročež přináší v obřadech tok vody, „oblévání“ t. u lidu právě tak štěstí, jak je přináší udeření proutkem. Voda velikonočná z rána čerpaná je tak čárovná jako vánočná a děvčata Lužická spěchají proto časně ráno na tu neděli k potokům, aby se tam na krásu a zdraví umyla. Toť se stává všude i v zemích juž poněmčilých. Na Slovensku házejí i jídel do řek co oběť.

Avšak původ pravý roztajení země i vody je omlazené posilněné mladé slunce, jež si, jak už víme, radostí o veliké noci třikráte při východu svém poskočí. Jemu a jarnému blesku ke cti rozpalovaly se jindy a rozpalují se místy i nyní velikonočné ohně; tak se to stáva k. př. ještě ve vesnicích Luneburských, druhdy slovanských a to na večer buď prvního buď druhého velikonočného svátku. Mladí tancují při této slavnosti okolo ohně, kdežto staří posvátný jeho popel sbírají, jenž je léčivý. Jak daleko oheň svítí, tak daleko uvede se vše na rolích.

Jak rozšířen býval a zakořeněn tentýž obyčej po celé Evropě, dokazují až podnes i skandinavské ohně velikonočné i dávnější starořímské Palilie, ke cti boha a bohyně Pales, kteroužto Grimm ke slovanskému bohu Volosovi či Velesovi srovnává. Pales, za času pastýřstva ještě povstalá, hájila hlavně skot a spisovatelé římští nejmenují ji jinak, než prastarou (grandaeva), velkou (magna), živnou (alma) a p. Skákali i Římané přes oheň, aby se tím očisťovali, jako skákají Němci a Slované ještě podnes přes ohně. Palilie slavili Římané hlavně 21. dubna. Srovn. slova naše: va-tra, oheň, a ve-dro, jasnosť, slunce, horko. Blahodějné působení ohňů těchto přenesl lid náš i na paškal či na velikonočnou svíčku. Kousek z ní dávají na uhlí a kouř tím povstalý pouští tomu do ucha nebo do úst, kdo na píchání v uších či na bolení zubův trpí.

Shledáme nížeji, že obřady, soustředěné ve hlavném hodu velikonočném, po Slovanstvu se rozcházely netoliko po ostatných velikonočních dnech, a to až do próvodu, než že i na jiné letné svátky bývaly překládané.