ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nežli obřady pozůstalé toho slavného svatvečera vyobrazovati započneme, nutno nám bude, něco z bájesloví slovanského, by objasnění nabyly, uvesti.

Svátky svými nápodobňovali staří takořka dramaticky to, co právě epicky či myslí svou jimi ctili, jarnými k. př. obřady myšlénky své o jarné přírodě, vánočnými tedy obřady báje epické o slunobratu. S tím ale souvisí náhled jich o nebi a ráji, poněvadž mimo jiné věci mladistvé slunce bytem bylo v ráji, z kterého co den vychází. Rozeznávaliť přísně staří nebe a ráj.

Nebe bylo jim to, co nyní nám je hlavně oblakové nebe, ba slovo nebe samo juž sebou naznačovalo toliko oblohu nebeskou, která právě kryla neviditelné a světlé jich nebe či ráj. Pročež říkávali, že se nebe otvírá tenkráte, když je viděti světla na něm, k. př. blesku, a blesk slul zároveň i klíčem, kterým se otvíralo nebe. Mezi nebem oblakovým (srovn. latinské nebula, mlha, nubes, oblak) a světlým rájem stála však uprostřed v mysli jich jako hradba jakási modrosť nebeská, modřeň či blankyt, která se jim křisťalem či sklem býti zdála, pročež se v pověstech našich mnohokráte mluví o nebi co skleněné hoře či o skleněném vrchu, co i Němci snad ze slovanských náhledů co glerhiminn, glasberg, glasburg do svých bájí převzali. Tak vypravuje jedna slovenská pověst: „cesta k slunci“, jak následuje: „musel býť už šuhaj kdesi kraj světa, neboť zrovna před ním slunce sedalo — když prišel k slunci, právě si na luoně svojej mamičky oddychuvalo — ptal se slunce, proč ten král na svoje staré dni oslepol? — proto (odpovídá mu slunce), že spyšniel, že sa chcel prirovnať bohu a vystavěť si dal sklennuo nebo, posiato dyamantovými i zlatými hvězdami“. Že se i Čechům nebe zdálo hradem býti, vysvítá ještě z průpovědí: má strach, by se nebe nesbořilo, — dobývá se pod boží zámek. Za tímto skleněným nebem byl, jak již podotknuto, ráj, v kterém mimo světlo nebeské vše bylo, co národům kočovnickým, ježto ani orby nepěstují, bylo nejmilejším: louka totiž vždy zelená, kvítí, ovoce, a zelený háj, což i na dávnověkosť pastýřskou praotců našich naráží. V tomto ráji byli někteří bohové, hlavně světlobohové; jiní bohové sídlili v nebi oblakovém, jako vzdušní bohové a bohové nebeských vlah. Světlobohové, seděvše na prestolích, postoupili v pozdějším věku sídel svých křesťanským svatým. V ráji byly dále dušičky, a to i dušičky nerozených ještě dětí, někdy v podobě pidimužíkův, i dušičky zemřelých, ve středověku v podobě andělíčkův. O nerozených říkáme až podnes, že na louce houby pasou a o zemřelých, že tam kohoutky pasou. Je to louka, na kterou dle českých pořekadel i pohané, turci a židé přijdou, nemohouce vejíti v křesťanské nebe. Ráj, ač v křesťanské roušce, spatřujeme k. př. v následující písni srbské: „Rostlo drvo (strom) prostřed ráje, plemenitá dafina (oliva), plemenito rodila, zlaté větve spustila, listí její je stříbrné. Pod ní stojí svatá postel (prestol), celá kvítím pokryta, nejvíce ale bazilkami a červenými růžemi; na ní odpočívá svatý, svatý otec Mikuláš, k němu přiblíží se Eliáš (Ilija) míronosný vévoda. „Povstaň, Mikoláši; bychom šli na horu, připravili si koráb a převezli si dušice z onoho světa na tento.“ Moravská píseň ale vypravuje takto: „Stojí drevo oliva, na něm pan bůh odpočívá“ — „Vím já kopeček, na něm domeček, Bože, bože, bože, na něm domeček. A v tom domečku tři bílé lože, — na jednom loži Maria léží — na druhém loži sv. Jan léží — na třetím loži Kristus pán léží. Před pannú Marií růže prokvétá, před sv. Janem andělé hrajú, před Kristem pánem svíce hoříjú.“ V tomto ráji nebylo proměn; věčná stálost, věčná krása, věčný blahobyt a mír uhostily se v něm. Minulosť a budoucnosť splývaly tam v přítomností, neb bylo tam i símě všech budoucích věcí, jako duše či podstaty zemřelých.

Tento ráj slavil se právě na štědrý večer v čas to slunobratu, jenž rovněž v sobě spojoval i minulosť i budoucnosť, pročež se i říkávalo, že se v ten čas i nebe otvírá a pokladů svých netoliko pobožným ukazuje, než jich i štědře vydává. Svět lidmi obydlený či země zdála se starým v ten čas býti jako odbleskem ráje, neb navrácelo se k ní mladé slunce a s ním v budoucnosti i dary přírody jaré, t. louky, kvítí, ovoce. Bájili tedy, že o svatvečeru pod sněhem všecko kvete, zvláště pak obilí, ba že i chmel vyráží a to tolikerými pupenci, kolik je měsíců v roce. V ten čas bylo báječně i možná vejíti v ráj a zúčastniti se jeho darů. To se děje v pověsti, v které zlá matka dívku svou vyhání za tuhé zimy na jahody; tato spěchajíc lesem, přijde v ráj a obdrží tam, poněvadž se tu všecko věčným květem stkví, i toho, co hledala. Jestiť však v ten čas též možno viděti žář rajskou, v čas, kde, jak říkávali, slunce se rodí a nebe se otvírá. Zář tuto rajskou známe v Čechách pod jménem zlatého prasátka, jež ten na štědrý večer spatří, kdož se byl postil. Co bylo původně na mysli pohanům zlatým prasátkem tanulo, ukazují nám zřejmě děti naše; tyto jmenují odblesk slunečný na zrcadle zlatým prasátkem, rovněž tak znají v Čechách i na Slovensku hru v zlaté prase; a hry jsou, jak známo, na mnoze pozůstatky jen pohanských obřadů. Při hře té vyhazují české děti „zlaté prase“, kousek to kulatého dřeva, vysoko k nebi, volajíce: „na nebi zlaté prase netrpíme, toliko na zemi“, a slovenské děti uschovávají je, jako u nás v Čechách děti zlatý prsten, obraz to o vánocích skrytého jestě plného slunce. Kdo je hledá, říkává, že by jíti musel přes moře a zlatou šňůru uplesti, než by prý je nalezl. Moře naznačuje zde oblaka kryjící lesk slunečný či ráje vůbec a zlatá šňůra nitku hvězdovou, kterou upletávaly každému narozenému Rojenice či Sudičky, jež právě v nebi před rájem domovem byly. Nápodobněná zlatá prasátka darujeme i dětem svým o štědrý večer; shledáme ihned, že i vepři a prasátka nechybí u večeře svatvečera toho Srbům. Báje o vepři posvátném jsou i Němcům i Slovanům známé. Sedmihradští znají až podnes o vánocích gäldä sehweinj, gotts-bôrich, gotts-bärgel, krät-schweing, noajôr-schweing. Němci pohané ale viděli na nebi bleskem zářícího vepře, gullinbursti t. j. zlatoštětce zvaného, jenž noc osvěcoval a hlavně bohovi Freyr přináležel. Tomu odpovídá v bájích našich na mnoze bůh Radegast, a o tom vypravuje Thietmar, že z tohoto boha vod, jež chrám jeho obkličovaly, časem velký kanec vycházel, maje kly bílé, zářící z pěn mořských. Vody ty byly bezpochyby symbolem vod nebeských kryjících ráj, v kterých Bába, zlatá Bába, nejhlavnější to Sudička, přebývala. Bába tato je velmi podobná řecké Demetře; jí obětovali Řekové skutečně vepřovinu, jako i Švédové o štědrý večer až posud pekou pečiva v podobě kance, „julagalt“ zvané podle jména večera štědrého „jul-abend“ zvaného. Horvaté a Srbové jídají na štědrý večer vepřoviny, a píkávali si vedle velké svině někdy i prasátko či selátko na rožni, kteroužto „pečenicu“ každý hospodář na stůl posvátný klada i sám požívá i každému příchozímu po celý vánočný čas, by ji taktéž požíval, podává. Chudší Srbové uspokojí se ovšem nyní už menší a levnější pečeniců, společně jí požívajíce za doby vánočné. Požívajíce jí pak zpívají důležitou píseň: „Božiť, Božiť tluče na oboje vrata, nese kýtu zlata, by pozlatil vrata i oboje podvoje“. Božiť je tolik co mladý bůh, zároveň však i jméno vánoc. Nový rok, až do kterého požívají pečenicy, slove u nich mali božiť. Vepř jich jako naše zlaté prasátko musil býti pohanům v domácnosti symbolem nastávajícího rozjaření slunce po vánočný čas. Dokládají toho i některé obřady. Slováci vídají ku př. zlaté to prasátko běhati po výšinách střech, v Čechách ale vyvádí někde otec syna, matka dceru, když se domů vracejí z jitřní, tedy po půlnoci, na místa, kde je viděti zvířetnici či jitřenku (planetu Venus či krasopaní). Tu ukazují jim ji s jinými hvězdami pravíce, že to svině je i s prasátky. Je obřad ten pozůstatek zvyku pozorovati skupení hvězd v slavné půlnoci štědrého večera, kde se právě bájilo, že se slunce zastavaje. V bájích slovanských, hlavně pak v srbských, stojí zvířetnice či dennice v rodinném poměru k slunci a měsíci. Ona slula snad v pohanstvě Prija. Jí, u Němců Freia zvané, přináležel právě gullin-bursti. Jiný obyčej zdomácněl u Rusů. Tam berou dívky na štědrý večer zrcadla a hledí při měsíčku do nich, by v nich spatřily svou budoucnosť ku př. manžele. Toť vše stopy bývalého pátrání po světle rajském v této noci a zvěstování z něho.

*

V mysli báječné Slovanů byl svět jen odlesk takořka nebe a ráje; stavěliť si tedy Slované i na zemi hrady (gorody), podobné zámku božímu, zovouce je rájhrady, rajskými dvory, jak toho mnohé ještě jméno místné ve vlastech slovanských dokládá. Byly to hrady knížecí, v nichž sídlili v chrámech a v hájích bozi jako v ráji skutečném; v nich byly složeny i poklady celé župy, v nich se scházeli staří Čechové k sněmům, k obětem, ano i ku plesům a kvasům. Na štědrý večer pak měla býti každá síň, v které se večeřelo, malým rájem.

Pročež stelou si Rusíni a vůbec Haličané až podnes v pokojíku, v kterém chtí hodovati, sena, ba pokrývají jim i stůl posvátný, aby jaksi se octli na zelené louce. Na seno teprva kladou pak stkvúcí se ubrus; na háj nebeský se i dále rozpomínajíce zavěšují ve světnici ratolesti zelené. Jiní Slované jako ku př. my, nezapomínáme na strom uprostřed ráje stojící, a nejskvostnějšího ovoce nesoucí, poněvadž i my uprostřed stolu vánočného stromek vánočný stavíme a jej nejskvěleji osvětlujeme, světíce tu přibývajíciho světla a zovouce skutečně vánoce i hody světlými. I stromek náš vánočný je pln ovoce, cukrovin, darů, věnců, fáborů a p., jsa zároveň i nápodobnění rajského stromu i symbol a jako símě budoucí jarné, úrodné, blahodějné a okrášlené přírody. Na mnoze se věnců neklade na stromek obyčejným spůsobem, než házejí je naň děvčata, budoucnosti se doskoumati chtíce. Hledí totiž, aby, jakmile věnec vyhodila, i hned na strom se zavěsil: podaří-li se tak, je to jisté znamení, že v brzce za muž půjdou, nepodaří-li se tak, musí tolik let na muže čekati, kolikkráte se věnec se stromu byl smekl.

Staročechové nesbírali s tohoto stromku ovoce a darů, jak to podnes my činíme, než setřasávali jich po večeři, poněvadž stromkem třesouce jaksi symbolicky na jevo dávali, jakoby jej, by jarné úrodnosti nabyl, ze zimného spánku probuditi chtěli. A ihned shledáme, že po večeři i skutečně stromky ovocnými v zahradách českých se třese, aby se ze zimného spánku probudily.

U jiných Slovanů setkáváme se i s jinými obřady. Srbové a Horvaté stelou si okolo stolu, místo sena slámy, při čemž říkají: kudy sláma, tudy sláva. Do zvláštné nádoby nasýpají si „žita“, co původně znamená potravu (živto) a je to Srbům směs různého obilí. Do žita samého strkají voskovou svíci hořící a na ně pak kladou koláčů. Na stole a někdy i na ubruse mívají „vreťu“ t. j. prázdný vlněný měch, pytel, jímž po tři dni ani nehnou. Ba v Bosnii mívají takový měch místo stolu samého. Neboť večeřívají tam na slamnici t. j. na měchu velkém slamou vycpaném. Co to původně znamenati má, nesnadno je říci. U Rusů zove se posvátný stůl bljudo, u Lužičanů blido; staroslovanské bljudo je ale podstávka, a bljuda znamená hlídám. Snad je sláma tato v obyčeji místo sena, a seno opět místo trávy, upomínající na louku zelenou. V Haliči stojí o štědrý večer ve čtyrech uhlech pokoje snopy pšeničné značné velikosti a ratolestmi zelenými ozdobené. Říkají jim dzjady t. dědy, praotcové, jak i mrtvé své zovou. U nás a na Moravě říkáme zase snopům, ježto po skončených žnech vesničané brzy zpívajíce brzy hráti si dávajíce z polí domů vozí, baby.

Jeli všechno ve světnici juž připraveno do ráje, oznamuje se slavně, že počíná svatvečer či vilja (vigilia). Bývalť za starodávna obyčej, vůbec takto vyvolávati hody slavné. Po celé Europě, též v zemích druhdy slovanských, klepají někde až podnes na domy volajíce při tom: blaho, gut heil! Někde se to děje tři čtvrtky po sobě před štědrým večerem. Tací dnové, také čtvrtky slovou u Němců anklöpferleinstage, s kterým slovem jsme juž výše srovnali srbskou průpověď: Božiť tluče na oboje vrata. Takto klepati na domy, a hody slavné vyvolávati bylo pohanům tolik, co nám podnes před velikými svátky vyzváněti jest. Srbové vystřelí několikkráte z pušek, než usednou za stůl, ba juž z rána, když v ten den vstanou, střílí též. Srovnejmež s tím střílení naše při velikých slavnostech. Na Rusku bývalo a je ještě příprav k štědrému večera nádherných. Tam se jezdí na míle daleko a po mnohých nedělích, aby se hosti slavně přivítali „do zvjezdy“ (hvězdy, t. k vánocem). Mívali tam k. př. k uvítání zvláštních svatův — jako u Srbů mají polaznikův — a hosté přijížděli v „tjažkich narjadach“ t. skvostně ustrojeni jsouce. U nás za to ovazují před večeří místy i stromy na sadech slamou a zvou je k večeři slovy: všecky stromy pojďte k nám k večeři. Nežli hodovati počne hospodář český, rozpomíná se i na svou drůbeř, a na svůj skot. Odepíná od vozu buď řetěz a otáčí jím do kola, buď béře z díže obruč a klade jej na zem, do prostřed kola toho hází míchanici obilí t. tři hrstky od každého druhu a podává to havěti k požívání, „aby se pohromadě po domácnosti držela.“ Taktéž podávají i skotu a bravu netoliko lepší píce, než dávají mu i bylin a věnečků májových na den božího těla svěcených. Havěti se toto jídlo někdy i ve světnici strojí. Nastrkávají potom každému zvířeti, hlavně pak husáku, kačerovi, kohoutu stroužek česneku, prostředku to proti učarování, do hrdla a strkají každý kus po zpátku z okna na dvůr. Tento zvyk zakládá se na ctění božstva vzduchu. Podivno věru, jak v tomto obyčeji i jiní Slované s Čechy souhlasí. Lužičané k. př. chrání žrádlo kuřatům řetězem neb obroučkem, sice by doma vajec nenosila. Srbové opatřují též dobytek dříve než započnou večeřeti. Obvřísla či houžve s posvátné slámy, kterou podlahu a stůl byli pokryli, nerozvazují, nýbrž jen smekají a do kola toho slaměného naházejí žita, při čemž hospodyně takto dí: „jak mi v hromadu zobaly, tak ať mi v hromadu nesou.“

I hodování samé není pouhé požívání a veselení se obyčejné, než uvádí jim na pamět blahobyt v ráji. Strojí se zvláštní svátečná jídla a pečiva. U nás zaujímá přední místo vánočka, štědrovka, štědrovnice, pletenice zvaná, u Srbů česnica. Česnis je Litvinům kvas, hodování. Do česnice vpíkají stříbrný neb zlatý peníz, rozkrajují ji a podávají kusy hostům; kdo kousek s penízkem obdrží, bude celý rok velmi šťasten. V Hercogovině dávají do ní řebík, a kdo jej obdrží, vládne celý rok koňmi. Ve Francouzsku a v Němcích vpékají na konci vánočných hodů t. na tři krále do pečiva svátečného buď jablko buď bob; kdo rozkrojiv svůj kousek jáderko to svátečné našel, bývá králem toho dne a spolu i obdarován. Jáderko to je symbol jara, na vánoce ještě v zemi jako ono ve vánočce ukrytého. — Když mají hospodyně české těsto k vánočce zaděláno, chodí ven do zahrad, objímať rukama od těsta mokrýma stromy, udělujíce jim úrody budoucí těstem tím. I Tyrolanům je to zvykem v oudolí „Alpach,“ když zadělávají vánočné „zelten“. — Podobným významem stkví se polská kucia či kutja. Je to svařenina pšenice s mákem a medem. Kucos litvínské jsou ale míchanina z medu, z vody a z vařeného hrachu, sloužíce pověrečným obřadům o vánocích. U Poláků nepožívá se vespolek toliko kuciy co posvátného jídla (co znamením je, že se všickni, kdož jeho byli požili, stali přátely), nýbrž vyhazuje se i na stropy a stěny, aby podle toho, jak pevně tam lpěti zůstane, i soudili, jaké úrody budoucí rok bude. Pohazovati do hůry je prastarý obřad a kucia zajisté spůsob svátečné kaši, jídla to všeobecného, než byl chléb u nás v obyčej vešel. Co do medu v kucie jestiť obyčejem říkati: dajž bože, aby se vám múchy (včely) rojily. Včely nebývaly starým obyčejnými zvířaty; mysliliť, že co miláčkové boží sebírají medu po květinách a stromech rosou nebeskou spadlého. — Srbové mají svou varicu, svařeninu ze všech druhů obilí a luštin (vařiva), juž na den sv. Barbory (Varicy 4. pros.) shotovenou. Touto varicou posypávají Srbové úly proti čarodějnicem a všemu zlému. Někteří Srbové srkají i varenik, vinnou to polívku s medem a pepřem o štědrý večer; o křestném dnu mají ale koljivo t. uvařenou svěcenou pšenici.

Poláci, kteří o velikonočních svátcích společně požívají kraslic či červených vajec, požívají o štědrý večer mimo kuciu oblátků, pratvorů to chleba. Na Slovensku znají též oblátky, než rozesýlají je učitelové katoličtí po školných dětech svátečně oblečených od domu k domu, začež se jim darů podává. Rusové požívajíce jako Poláci oblátkův, zpívají při tom staré své písně vánočné „o chlebju a soli.“ Chlebem a solí přivítali, jak známo, Slované každého příchozího a chléb a sůl bývaly vždy na čestném stole v koutku posvátném. Oblátky nejsou tedy nic jiného, než upomínky na tento prvotný chléb. Před večeří samou modlí se Srbové držíce voskovou svíci rozžatou v rukou a „mirbožajou“ se t. líbají se říkajíce: mir boží! Srovnejmež k tomu německé: gut heil, když se klepá svátečně na dvéře. Po modlitbě sbírá hospodář všechny svíčky a strká je do žita v nádobě dřevěné, v karlici či v čanku na ustrojeném stole. U prostřed „ručka“, oběda, vstávají Srbové opět, připíjet v „slávu“, berouce znova svíčky do rukou. Na to lámou koláč. Připíjeti slavně ke cti boží bývalo za starodávna po celé Europě ve zvyku, tak připíjel i sv. Václav o posledním kvasu u bratra Boleslava ke cti sv. Michalu a líbal všecky hosty. — Lužičané jmenují večeři štědrou patoržicu či svačinu (svatjinu) a domnívají se, že musí buď složena býti z devatero jídel, buď že jedno jídlo devatero částí míti má.

Po večeři ale, ježto na mnoze ráz oběti do sebe má, počaly se teprva pravé obřady na mnoze velmi starodávné. Vztahujíť se však hlavně na následující přírodné doby:

I. Na ctění ohně

Oheň byl starým bohem samým jako je u Indů Agni jedna z nejstarších bohyň Vedských. Zastupovalť světlo i teplo a byl zároveň symbolem blesku, nebe otevírajícího. V Čechách slove až podnes božím ohněm. Plivníkové, zosobněné to blesky, lítají co ohniví draci o vánocích, přinášejíce chudým pokladů. Po večeři štědré chodívají děvečky české dívat se do pece a to po tmě, aby tam budoucí svůj osud shledaly. Vidí-li tam oheň, bude prý brzo hořeti, slyšíli ale v peci hlas modlícího, chystají se k smrti, zaznívá-li však v peci hudba, strojí se k svatbě. Pec a později kamna vstoupila jsou na místo původného ohniště, jež takořka obětným oltářem božímu ohni bylo a proti prvějšímu kočovnictvu domácnosť usedlou naznačovalo. Litvíné kladou dítě po křtu hned pod kamna, buď ke kamnům. Německé děti ale volají: lieber ofen ich bete dich an, hast du eine frau, hätt’ ich einen mann, co je důkazem, že to bývalo původně posvátným pořekadlem dívek. Slovo ofen, staroněmecké ovan, pokládá se stejného původu býti co slov. oheň a ctí se tu co bůh. Skutečně dívají se německé dívky do kamen jako české do peci, aby tam shledly muže. — Děvečky české schovávají si též z ohně páleného o štědrý večer ohárků z ohniště a čarují jimi na den tří králů. Polena a klády zvláštní páliti o den štědrý bylo jindy po celé Europě rozšířeno. V Marseillu k. př. zapalovali dubový balvan calendeau či caligneau zvaný. S tímto jménem srovnáme nížeji svou koledu. Litvané a Lotyšové jmenují štědrý večer blukku-vakars, kládo-večer, block- či klotz-abend. Skandinavští jmenují zimný slunobrat jol či joli a světili jej jul-blockem, Angličané znají podnes yule-clog, jako Mecklenburčané jul-block. U jižných Slovanů, hlavně pak u Srbů, setkáváme se též s tímto prastarým obyčejem. Neb balvan takový slove u nich badňak, odkud i štědrý večer bral u nich své jméno badňi dan. Badňak je hlaveň, kláda, poleno dubové. Sekají badňaky před východem slunce a posypávají je juž napřed žitem, zvlášť pšenicí, při čemž vítají příchod slavného toho dne slovy: dobré jitro i šťastný ty badný den. Při soumraku pak zaváží si neb zanáší hospodář srbský badňaky domů, aby je naložil na oheň. Vstoupiv s ním do domu volá: dobrý večer i šťastný nám badný den. Tu jeden čeledín posypává opět badňaka žitem a odpovídá hospodáři: dej ti bůh hojného štěstí. Pak na ohni postrká badňakem třikrát dále a jak mile byl dohořel, chápe se hořícího konce, a obnáší badňaka třebas maje rukavice, kolem včelných úlů. Po vykonaném obřadě klade uhaslého juž badňaka k mladé švestce či k jabloni. Místy ho zdobívají i vavřínem jako boha. Na Černé-hoře napájejí i badňaky své t. j. polévají je vínem, při čemž, kdo badňaky nese i domácím zároveň žbánkem vína připívá. V Hercegovině pohánějí voly, kteří byli badňaky přivezli, skrz dům, zadními vraty je vyhánějíce. V Dalmatsku pálejí i latinští katolíci a kladou badňaky. Usečený stromek, z kterého povstal badňak, spotřebuje se též. Vršek t. jeho slouží v Srbsku na místě lopatky či pohrabáče na oheň „mjesto vatralja“ jak říkají. Na druhý slavný hod, na Božiť t. přiváže k němu hospodyně hrstku ľnu „pověsmo“ zvanou. Obě ty věci hází potom na střechu. Při ohni z badňaků píkají buchty a rozdávají je všem, co se hlavně stává na Černé-hoře.

Voskovým svíčkám, při nichž se byli Srbové mirbožali, dávají v žitě na stole trochu pohořeti; stalo-li se tak, uhasínají jich pak žitem samým. Žito toto házejí slepicem, aby nesly mnoho vajec.

Co badňak sám původně as znamenal, nesnadno udati. Že byl starým památkou nějakého boha, je jisto, dokládají toho výrazy ne jedné koledné písně ku př: „za starého za Badňaka, za mladého za Božitě, Božiť bají (kouzlí, divy robí) po celém světě, po celém světě, po tomto.“ Poněvadž Božiť mladý je sluncebóh, jenž vánocemi dobročinný svůj běh po světě počínal, je Badňak starý nejspíše Perun, jenž obyčejně i Dědem slul, jako u Němců Donar altvater. Nejstarší bohové představovali se skutečně co klády neb balvany. I Češi počínají jednu koledu, ovšem že už spotvořenou, slovy: koleda, koleda Dědku, dej oříšku k snědku. Ořechy byly zasvěceny Perunovi. Páliti badňaka bylo tedy snad původně stejným obřadem, jako házeti Bábu na jaře do vody, čili symbolem, že zimný Perun vánočným ohněm, novým to světlem slunečným tak byl překonán, jako Morena-Baba (Jędzibaba) jarnou vlahou.

II. Ctění vody o štědrý večer

Jako oheň symbolem byl světla rajského, tak byla i voda symbolem vláhy nebeské či toho oblakového nebe, ráj kryjícího a v pověstech a bájích pod různými jmény znamého. Oblaka sama deštěplná jmenujeme v Čechách až podnes babami, mlhu okolo měsíce pak studánkou. Pocestný v pohádkách hledající cesty k skleněnému vrchu, putuje obyčejně přes moře, přes něž ho někdy i baba-čarodějnice převáží. Myšlénka, že ráj baba pokrývá, vysvítá i ze slov v Igoře „čr?nyja tučja s? morja idut?, chotjat? prikryti 4 solnca“ t. černé baby (mrákavy) od moře jdou, chtí přikrýti čtyry slunce. Naopak ale narodil-li se kdo, t. j. vcházela-li duše jeho v tělo, musila se dříve vlahou nebeskou prodrati, odkud se i bájilo, že děti ze studně pocházejí. Nebe oblakové bylo hlavním sídlem Rojenicem či Sudičkám (Kmotřičkám), v jichž čele stála Zlatá-Bába, bohyně porodu. Poněvadž ale vody na zemi, jako se staří domnívali, vlahou toliko nebeskou vznikají, (o rose bájili, že padá s nebe, jako i med, jehož pak včeličkám jen sbírati bylo po květinách) kryly vody i na zemi v bájích jakýsi rozkošný ráj, a pod nimi byl skleněný vrch či zámek, naplněn bohy a bohyněmi, ano i dušičkami. Protož jsou vodníci a vodné panny, Rusálky ku př.,v přeúzkých báječných svazcích s Rojenicemi. K báji o skleněném vrchu a zámku pod vodou zavdal snad led sám příčiny, jenž průzračnosti (v které se modřeň nebeská odrážela) vodám právě tak odjímal, jako oblaka na nebi krystallovému ráji. Poněvadž se ale o vánocích pohané domnívali, že se otevírá nebe, nebudeme se tomu diviti, že i o štědrý večer staří se rádi dívali do vod a studní, aby tam shledali, co se v ráji děje, kde se osud kul. V tomto ohledě chová česká pověra pravdu v sobě, že kdo se na štědrý večer dívá pod led, tam, co se mu po celý rok přihodí, uvidí. U Němců dívají se svíčkami do studní za stejným účelem. U Čechů házejí i dospělí do potoků jídel ze štědré večeře, hlavně kousků vánočky. Větší ještě důvěru mají k studněm a studánkám; jim dávají obyčejně půl ořecha, půl jablka a kousek vánočky, místy i peníze, a házejíce těchto drobtův vánočných do nich říkají: studánko! tu ti nesu večeřičku, pověz ty mně pravdu, co se tě ptát budu. Panny se jich i ptají, co jich milý dělá, neb odkud ženich přijde pilně naslouchajíce, zdaž by odpovědi došly. Za tímto účelem obracují někdy i nádobí, z něhož pomeje o svatvečeru vylévaly, dnem nahoru a položivše ucha svého na dno, slouchají, jaký šumot z něho vychází. Slyší-li sekat, bude manžel tesařem, bušit-li, kovářem, troubit-li, pastýřem. I voda sama, jíž o svatvečeru načerpaly, byla jim čarodějná. Srbové přinášeji si hned ráno vody, posypávajíce ji posvátným svým žitem. Jí namísívají i vánočky (česnice). Z ní vaří vůbec po celý štědrý den. Němci dbali hlavně na vodu, teprva po půlnoci čerpanou, jmenujíce ji heil-wag, léčivou to vlnou, mající léčiti i sebe rozmanitější nemoce a neduhy.

III. Ctění vzduchu

Vzduch spojoval, jak se pohané domnívali, nebe se zemí, obýván jsa spolu, jako i každý živel, zvláštními bohy. Pohnutý vzduch t. vítr měli zvláště za boha; král větrů či větropán je v pověstech netoliko bratr sluncepána a měsícpána, než i jim vévodí, věda vše, co těmto neznámo, poněvadž vše provívá. Bohové vzduchu mívali i dobrou i zlou svou stránku; za tou příčinou zjevovali se lidem i co bělbohové i co zlobohové či černobohové. Světloboh vzduchu, jak nám se domnívati jest, byl hlavně Svatovít, či Vít vůbec, u Němců Wuotan či Odhinn, a bělbohyně vzduchu bílá paní, u Němců Perahta t. stkvoucí se, bílá, jakož fro Here, co snad nic jiného není, než dvakrát použité slovo „paní“ nebo „milostná paní“, jako naše Prija. Slujeť u Němců i Holda, Holla; i naše Lada doslovně není nic jiného, než Perahta („ladná“ dle Vaceráda bylo Staročechům tolik co stkvoucí se, jasná). Lada byla hlavně jasný a teplý vzduch letný, zvláště působící, aby v přírodě vše dokvétalo a dozrávalo; za touto příčinou proměnila se u nás Lada — Prija — bílá paní v bohyni lásky či ve Venuši, jako Perahta — Freja — Holda u Němců. Vacerád náš zná Priju co Afrodite, Ladu co Venus. Vzduch byl starým zároveň i sídlem duší zemřelých (nebohých); představovali si tyto co létající ptáky, jako o tom nás netoliko Kralodvorský rukopis nejedným místem než i národní podání a písně samy poučují. „Vyjde duša,“ praví Kralodvorský rukopis, „z řvúcej huby, vyletě na drvo a po drvech sěmo tamo, doniž mrtev nežžen.“ Otvíráme až podnes ihned okénko, když někdo byl zemřel, aby duše snadně vyletěla do povětří. V povětří nepřebývají duše na vždy, než jen na čas, odkud se bájilo, že první den bývá duše u jiných bohů (v středověku u jiných svatých a světic) než následující dni.

Jelikož duše v povětří přebývaly, stali se i bohové vzduchu bohy mrtvých, ba i bohy smrtonosnými; nebude se nám více co diviti, že i bílá paní smrt oznamuje, ba že s ní, pod jménem Meluziny u nás známé, mrtví lítají, právě tak jako u Němců jich lze spatřiti, ve „wütendes heer“, co původně jen „Wuotans heer“ je. Slováci až podnes říkají: větr ho zavjou, vítr ho zavál, když někdo mrtvicí zemřel. Ve Spišské stolici říkají Němci der Dschuck — nebo — der Wind hat es gerührt, když jim hovádko padlo. Nejstarší výraz slovanský pro představu záhubu v sobě nesoucího vzduchu pohnutého je Kralodvorský „búřúce nebe“ v Záboji, jestli-že nebe v rozdílu s rájem si myslíme. Pročež i všecky druhy morových panen jsou povětří duchové, avšak i ostatní nesvlekli se sebe bílého svého a původného oděvu, na sníh zimný původně snad ukazujícího. Tak jmenují v Polště morovou dzievicu přímo „Povietře“, která se vždy bílou objevívá, jako Džuma ruská, Kuga srbská, a Smrtnica lužická.

O čase vnočném myslili si Slované a Němci vzduch naplněným býti mrtvými dušemi; o tomto čase říše minulosti pro báječné ustání slunce o půlnoci štědrého večera prý se spojovala s říší přítomnosti. Vídali tu noc netoliko zemřelé příbuzné, než i zástupy zemřelých svých národních reků, králů, zapadlá neb utonulá města, hrady, kostely. Vídali dále, jak ve zbořených chrámích mrtví služby boží slaví, ano slyšeli i zvoniti a kohouty zpívati. Všecky tyto úkazy ničím jiným nejsou než důkazem, že staří Čechové v těchto dobách minulosť v přítomnosť obraceli. Říkávali Němci o štědrém večeru: paní Hera ta lítá (fro Here de vlughet). U nás metají o štědrý večer do vzduchu přehýšle mouky co obět pro Meluzinu, ježto se hlavně vichřicí ukazuje a s dětmi svými, t. s dušemi, pod ochranou její jsoucími, kvílí. Dává se jí mouky a soli za okna, aby se utišila. Na Slovensku ve horne Lehotě jmenují větrovou tu Runou a říkají, že vjetor pláče, nebo že Runa pláče; dávají jí misku mouky neb krupice za okna, říkajíce: tu máš větříčku, uvař si kašičku, rovněž tak, jak v Čechách se o Meluzině mluví. Runa ta snad je původně tolik co germanská Norna, neboť říkává se střídavě roniti a nořiti. I Němci znají Meluzinu jmenujíce ji též Alvinne t. bílou. V Bamberku vysypala jedna baba při větru svůj pytel moučný řkouc: lege dich lieber wind, bring das deinem kind. Z tohoto obyčeje nám snad souditi lze, že dávali pohané mrtvým svým i mouky buď do popelnic, buď do hrobu, nebo snad kvílícím umírajícím na cestu věčnou. Srbsky je brašno mouka, starosl. braš?no jídlo, srbsky brašnjenica či brašanica, viaticum, brašančevo sluje až podnes boží tělo. V Rusku jmenují Meluzinu prý pjatnici, co je obyčejně jménem pátku, dne to posvátného Prije (— Freitag, tag der Freyja, dies Veneris —). U Krajinců zastupuje ji sv. Gertruda, na Moravě sv. Anna. V zemích německých, druhdy ale slovanských, jmenují ji i Gode a frô Gode; mnozí tu myslí na Gvoden, Wodana. V některých krajinách českých jmenují ji Haldou (Holdou) majíce ji se vším právem za jaksi zdivočilou bílou paní. I v Čechách chodí Parychta (u Slaného Paruchta) t. j. bílá paní na děti, ježto se na štědrý den buď nebyly postily, buď příliš byly jedly, aby jim břich rozpárala.

Po novém roce utichnou tito větru duchové; i morové panny navštěvují lid jen do nového roku, co vše důkazem, že vánočný čas starým byl právě dobou, v které mrtví povstávali. I Římané slavíce na den štědrého večera svátek Larentinal či Larentalia nazvaný, přinášeli oběť larům t. zemřelým, jichžto bohyně matka slula Acca Larentia t. matka mrtvých.

Poněvadž se v bájích bílá paní s Ladou či Venuší dosti zhusta, jak výše zpomenuto, stýká, dávají jí i děvčata opatrovati a to při nejhlavnější práci jich v zimě, t. když předou. Za tou příčinou přede i Meluzina-Alvinne sama a na vřetínku sv. Getrudy hlodají dvě myšky, podoby to mrtvých.

IV. Ctění země

Zemi ctíti bylo za starodávna všem národům obyčejem, vždyť byla jim všem matkou všeho. Země je řecká De-meter či Gea, římská Ceres. Pohlíželiť na ni s trojího stanoviska báječného. Poprvé se jim objevovala ráji naproti, působíc, jak se pohané domnívali, dolejší krajinu světa, jako ráj hořejší. Vidouce, že vše ze země vyrůstá, neměli podzemného za nečinnou toliko hmotu, než za činnou a dobročinnou bohyni, ježto tajných svých pokladů lidem na bíledni staví. Bájili jsou tedy, že v zemi je ráj jako ve vodě a nad nebesy a myslili, že o štědrý večer též se už čas přiblížil, kde země všeho odkrývá, co v sobě tají, že se otvírá, ukazujíc lidem pokladů svých. Shledali jsme už též, že o štědrý večer vše květe i pod sněhem, ovšem jen na krátkou hodinku či jestliže tomu dobře vyrozumíme, že květe jen v mysli báječně, ukazujíc takořka mysli věřící to v idealné přítomnosti, co bude teprva v budoucnosti skutečné. Neb o vánocích, v zimě, byla země ještě ta uvězněná, začarovaná či zkamenělá panna princesna, o které slovanské pověsti tak hovorně mluvívají. Jsouc v moci buď zimného draka či čarodějníka, jenž co zimný bůh původně sám bývá upoután, čeká na osvobození jarné. Rozeznávají však pověsti naše předobře zemi zimnou a budoucí z ní vyvinující se přírodu — pannu. Země zimná se jim býti zdá hnusnou Jędži-babou, kostnatou ženou s vlasy rozcuchanými, co znamená utuhlosť ledovitou a neuspořádanosť vnější a neuhlazenosť trávy, kvítí, stromoví hořejšího uprostřed zimy. Tato Jędži-baba (Jaga-baba) je v pověstech ráda v hustém lese, v říši to temnosti; les temen je zároveň tím spůsobem symbolem podzimné a zimné říše, jako je zelený háj symbolem světlého ráje. Bába v lese je tedy původně tolik co litevská Nyola, polská Nyja, česko-moravská Nynva a skandinávská Hel, a „do Navy jíti“ je tolik co k Nyji jíti t. umříti, neboť ný-ti či nav-iti je chřadnouti, mořiti se, starosl. navat? je smrť a Nyja tedy tolik co Morana. Pannu však uvězněnou v navě t. i v zemi zimné i ve vodě a vzduchu t. j. přírodu budoucí, jarnou nemyslili si hnusnou býti, než jen bledou, smutnou, a někdy i spánkem dojatou. Vacerád ji jmenuje Porvatu, Proserpinu (Persephone) a rozeznává od ní Moranu, Hecate.

Probudí-li se ona panna z jara, stane se Porvata Vesnou a Morana či Jędži-baba Živou, kterou Vacerád Ceres jmenuje. Ona je rovněž Zlata-baba a jako matka Vesny. Za tou příčinou je u všech téměř národů bohyně smrti (zimy) úzce spojená s bohyní úrody a shledáme i na nejednom místě, že praotcové naši, když světívali přírodu nejbujařejší, nezapomínali svých milých zemřelých. Nebyliť v jich mysli mrtví, jakoby jich už nebylo více, než zdáli se jim býti živými ale jen odloučenými od bujarého pravých živých života, pročež sluli i mrtví ubozí či nebožtíci, nemajíce „do boha“ více či hojně jako živí a dávalo se jim tedy i pokrmů na hroby, kde těchto stálo. Tak nebyli starým i bozi zimní či bohové smrti vždy jen zlí, naopak mnohdy v podobě neúhledné a nehezké dobročinní, neboť leželo v nich jako símě budoucího blahobytu. Tak byla i země zimná dobročinná, co se budoucnosti týká. Pročež zacházejí zvlášť na Slovensku se zemí až podnes velmi šetrně, majíce ji právem za posvátnou půdu. Nebij zemi, říká Slovák, nedá ti chleba. Nezapomínalo se na ni též o štědrý večer. Přinášeli jí jídel ze štědré večeře a zakopávali je. Hlavně ale dbali v pozdějším věku na rybí kosti, za starodávna snad na nějaké pohanské jídlo. Rybí kosti pod stromy zakopané působí prý úrodu. Vykvitá z nich též, jestliže je byli přinesli v ubruse bílém, na zem a do ní je zakopali, bylina Řimbaba (pyrethrum? matricaria?), kterou snadno začarovávali psotník. Tím jsme se dotkli i druhé i třetí stránky báječné země. Druhá totiž byla její poměr k smrti a třetí ruch nový k živobytí o vánocích; takořka ruch k z mrtvých vstání. Znamenité jsou i v tom ohledu pověsti o vánočné době. Poněvadž t. tou dobou čas nastával k osvobození oné panny, bájilo se po celé Europě, že hlavně o svatovečer vánočný, kamení a skály se hýbou, jakoby už chtěly oživnouti; neboť zkamenělosť je symbol zimy a jako na jaře, tak se dařilo i o vánocích, otkouzlování a otčarování zvlášť dobře. Zimní bohové, na mnoze v podobě obrů, draků, čarodějníků přebývají někdy i v zámcích kovových, majíce tu princesnu pannu zajatou; osvoboditel této, mladý vždy to člověk, ba na mnoze nejmladší z tří bratrů, když dochází k nim, bývá jim nemil, neb jak říkají v pověstech, „člověčina obrům smrdí“, pročež jen po krutém zápasu konečně vysvobození následuje. Pozorovati hodno, že vysvoboditel obyčejně doma nezdá se býti hrdinou, než někdy popelvalem toliko, ba i kůň, tatoš či tatošík, na kterém buď k osvobození spěchá, buď osvobozenou princesku unáší, líhá někdy jen na hnoji, nemaje vnější krásy a úhlednosti. Jeť osvoboditel právě mladistvé slunce, či nejmladší z tří měsíců zimných a koník jeho vůbec obraz ochablé zimy a země, kterážto však dospívá a na cestě vždy víc a více síly nabývá. Obzvláště pak bývá tatoš symbolem z nova osvětleného vzduchu, kůň větrný, bruna Svatovítova. Pročež krmí se tatošík v pověstech rád ohněm, t. slunečným světlem a teplem, čím rozjařené podoby nabývá. V srbské pověsti „devet pavic“ ku př. je koník chřastavý, ale osvoboditel otře ho (vlahou jarní) a udeří (bleskem jarním) a kůň se svítí jako by měl zlatou srsť.

V. Ctění přírody vnější, polí, zahrad, stromů

Louky, pole, zahrady jsouť místa, na kterých právě země jeví svou dobročinnou moc. Obrazivost báječná pohanů viděla již o štědrý den tuto dobročinnost přítomnou. Švédové ku př. vidí o vánocích pídimužíky robotiti na ledě, jako by žně byly, a snopy dovážeti domů. Soudili i skutečně z velikosti snopů, jež báječně na ledě byli viděli, na velikosť skutečných snopů v budoucnosti. Chudého měšťana Budišinského (na Lužici) potkal jednou o štědré noci na cestě pídimužík, maje velký okrouhlý klobouk na hlavě. Ten mu daroval jablek a ořechů, ježto byly zlatem, jak mile jich byl domů přinesl. V Čechách je hlavným svatvečerným obřadem, třásti v zahradách stromy t. probuzovati je ze zimného spánku. Vodívají rodiče v Čechách děti v noci té před východem slunce do zahrad, kdežto říkávají toto: stromečku vstávej, ovoce dávej, dnes je štědrý den. Opakujíce píseň házejí rodiče na strom jablka a děti sbírají radostně ty dary, zpívajíce při tom: stromeček vstával, ovoce dával, že je štědrý den. Obřad to patrně symbolický. Děti chtí přítomnou Moranu ve stromích probuditi v budoucí Živu. Lužičané třesou též stromy, avšak v čas půlnočný, když se t. vyzvání na jitřní, aby jim hojného ovoce nesly. Srbové ale hrozí stromu ovocnému, jako by ho chtěli utíti, sekerou, načež jeden z nich volá: nesekej, bude roditi a když se to hrození a připovídání třikráte bylo opakovalo, volají všickni: Bude roditi.

Leckde tlukou Srbové buď rohem, buď kostí z božitné pečeně o kořeny ovocného stromu říkajíce: Já tebe rohem, ty mne rodem t. úrodou.

U nás kladou dívky po večeři částky jídel pod stromy, co upomíná na pohanské obětování, jestliže si na Kralodvorský rukopis vzpomeneme, kde se v Záboji žalostně pěje: „I přijde cuzí úsilno v dědinu i cuzími slovy zapovídá — i nesměchu sě bíti v čelo před bohy, ni v sůmrky jim dávati jiesti, kamo otčík dáváše krmě bohóm, kamo k něm chodieváše, posěkachu vsie drva i rozhrušichu vsie bohy.“ A v Čestmíru přímo řečeno: „pode vsie drva vložie oběti bohóm.“

Stromy slouží na štědrý večer též k věštbám. Třesouce jimi říkají: třesu, třesu, třes, ať se ozve pes. Z které strany pak nějaký pes zaštěká, z té očekávají ženicha. — Podobně věští z rybích kostí pod stromy zakopaných. Jakého stavu první člověk je, jenž okolo těch stromů jde, takového stavu bude jich ženich.

VI. Ctění zvířat, hlavně pak domácích, pastýřských

Rozdílu tak přísného, jaký nám je mezi lidmi a zvířaty, neznalo vůbec pohanstvo, přírodu co božstvo slavíc. O štědrý den pak mizel téméř i obyčejný pohanů rozdíl, jako mizely hráze mezi budoucností a minulostí. Zvířata a hlavně domácí, užitečná stála tu člověku téměř rovná. Shledali jsme juž, že jim lepši píce podávali, že je lépe obstarávali než jindy, že se jim udělovalo i posvátné štědrovky. Pohleďmež i na některé jiné obřady.

Zbytky rozházejí hospodáři z ubrusu po stodole říkajíce: myšky, sjezte si ty drobty a nechte obilí na pokoji. — Psovi na dvoře hlídajícímu nastrká hospodář kousek česneku, kousek chleba a ryby do hrdla a vodí ho třikráte okolo domu. — Hospodyně činí taktéž houserovi, kačerovi a naposledy kohoutu, přivazuje je za nohy, vodí je okolo domu třikrát, a napotom je z okna po zpátku vystrkuje. Toť vyjasňuje snad slova koledy: koleda, koleda, dědku, dej oříšek k snědku, koleda, koleda oknem ven. — Hospodyně opravuje si i husu i slípku, aby hodně nesla takto: natluče si ořechů a dává jim tolik jader, kolik vajec by ráda očekávala. — Někde zapíchají do chleba kousek česneku a dají ho psu; pes takový jestli že jej po tom třikrát z okna byli vyhodili, stává se tak udatným, že se ani čerta nebojí. — Hospodářové mají též ve zvyku, uhoditi palicí neb holí třikráte o plot, aby ten rok liška slepic nebrala. Dívky házejí rybí kůstky do kurníka, klepají potom na dvířka a pilně naslouchají, co uslyší; ozyvá-li se slepice, ostane holka rok ten holkou, ozveli se ale kohout, ztratí dle jedněch věnec, dle druhých dostane vdovce. — V Lužici naslouchají ale děvčata před konírnou, zdaž se věštící koně řechtají, jeli tomu tak, vdají se.

O půlnoci obživne prý celá příroda a hlavně počnou všechna hovádka mluviti, není ale radno poslouchati je, poněvadž nižádný, kdo přírodu obživlou a hlavně zvířata mluvící byl slyšel, neštěstí ještě neušel. Toť víra Slovanům s Němci společná.

VII. Slavění svobody nevázanější v společenském živobytí

Slunobrat zimný jsa počátkem navrácení se ráje na zem, byl všem pohanům i dobou rozkoší a nevázanějšího než jindy živobytí. Bozi navštěvovali o těch dobách lidi, a lidé vídali netoliko do ráje nebeského, vodného a podzemného, nýbrž možno jim i bylo čárami vstoupiti, ponořiti se a vletěti v tyto říše. Svět a ráj splýval mysli pohanské v jedno, v jedno i člověk a bůh. Následkem toho minuli i rozdílové stavů lidských na ten čas, nižádný neměl býti chudým — dávalo se štědrých darů — nižádný neměl býti poníženým — sluhům a služkám vyhovělo se co možná a volno jim bylo, vystupovati o vánoce ze služby — dětem sloužili dospělí, dávajíce jim toho dne přednosť před sebou hrajíce s nimi a obdarujíce je. Toť byl i význam římských Saturnalií, ježto 17. prosince počínajíce 23. konec svůj braly, toť význam i německých anklopferleinstage a konečně i význam obyčejův slovanských o vánocích a hlavně o štědrém večeru.

U nás ovšem utuchl juž téměř nevázanější tento život a jeví se jen větším ruchem společnosti, hrou s dětmi, místy i s čeládkou v karty a rozdáváním darů, u jiných však Slovanů zachovaly se toho ještě patrné stopy. U Rusů přestrojují se k. př. buď do národných krojů starších dob, buď do podob zvířecích, jako: jelených a p. a to tak, že jich poznati nelze. V zakukleninách takových tropí pak nejrůznějších žertův i v domě i mimo dům, buď na ulicích škádlíce okolo jdoucí, buď navštěvujíce domy známých svých. Jmenují se tito přestrojenci místně okrutniky. Doma i dívky provádějí žertovných her a to dílem pro sebe, dílem ve společnosti mužských a mají „tato krasnija dievušky“ či podruženky toho času na vůli, směleji žertovati s mužskými než-li jindy. Hrají si zvláštně na „slepoj kozel“ — na „sidžu-posidžu“ (sedím posedím, při které hře dívky i na klín se berou) — na „choroniť zlato“ (zlatý prsten uschovávať) a p. Převlekání to okrutnikův nelze však bráti v pouhém významu našich maškarád, poněvadž význam hluboký, měny t. v přirodě počínající tím časem, do sebe mívalo, ba i význam spojení a rozpojení duše s tělem. Okrutnici byli jako duše bez těla, mohouce vejíti buď v to, buď v ono tělo. Na domnění tomto spoléhají i báje o vlkodlacích (wer-wölfe, menschen-wölfe) po všech vlastech slovanských rozšířené, nikoli však báje o úpírech (vampyre), ježto tak hrubě s oněmi se míchají. Úpírství musilo v Europu zavítati nějakým národem asiatským, jenž mrtvých zcela nepálil, než jen pochovával, poněvadž sežžený po smrti člověk nikdy nemůže býti úpírem. Připomínám zde i výroku Herodota o Neurech či Núřích, národu to slovanském v podkraji řeky Bohu sídlícím: každý z těchto Neurův stával se prý jednou v roce vlkem a to na několik dní, bera potom zase bývalý svůj spůsob na sebe. Pročež se i pravilo, že jsou tito Núři čarodějníci. Škoda že Herodot neudává doby, za které se stávali Núři vlky, snad by se tím čarodějnictvo jich proměnilo ve svátečné okrutnictvo. Vlk býval starým pohanům zvířetem bohům milým, Řekové znali i Zeusa v podobě vlčí (Lykaios), a syn germanského Loki Fenris-ulfr je, ač bývá mezi bohy, v podobě vlka. Starým Čechům slul prosinec Vlčencem či vlčím měsícem a jak rozšířen býti musil původ jména toho, vidíme z jména prosince nizozemského wolfs-maand a Lotyšského vilku-menesis. Že to nenaráží na pouhé snad panování vlka v zimných lesích, dokládá obřad Polský. U Poláků t. nosí na štědrý večer a na vánoce vůbec buď mladé chycené vlče, buď vycpaného vlka buď kůži toliko vlčí jako na odiv a říkají až podnes pořekadlem: běhá s tím jako s vlčí kůží po koledě, rovněž jak my pravíme: nosí to po koledě, když někdo něco příliš na odiv vynáší. Aby to vlk vzal, je tolik co aby to kozel a čert vzal a tito stojí vždy na místě boha pohanského. Jižní Slované mají znamenité v tom ohledu přísloví o vlku. Praví t. „pitali se kurjaka (vlka), kad je največa zima a on odgovorio: kad se slunce radja“ (když se slunce rodí t. o vánocích). O vánocích ctili Římané narození nepřemoženého slunce (nativitas solis invictí, 25. prosince).

Snad se i v českých koledných zpěvích ještě stopy zachovaly obřadu převlékati se o vánocích ve zvířata hlavně pomocí kožichů obrácených na ruby. Jedna koleda k. př. zní: koledy vám dám, po jablíčku, po oříšku, obleknem se do kožíšku — jiná: nedáš-li nám oříšek, roztrhám ti kožíšek. Přestrojovati se pohansky ve zvířata a baviti se pod rouškou tou nevázaně na štědrý večer a o vánocích splývalo s jinými obřady tak ouzce, že právě proto měla církev obřady vánočné v ošklivosti a zákazy hojnými i proti koledám vystupovala, až je konečně ukrotila v nynější mírný spůsob, téměř ničehož více, alespoň u nás, nemající z pohanstva, hlavně co se týče rozpustilejšího živobytí. Neboť v ohledu jiném až ku podivu mnoho ještě stop pohanstva najdeš. Přihleďmež tedy k nim. Týkají se hlavně zvěstování, pak čarování.

Zvěstování na štědrý večer

Jako hospodář z klíčení obilí juž poznává budoucí úrodu či záhubu, poznávali i pohané z počátků vánočných budoucí takořka rok. Vánocemi klíčil se jim nový čas, mladší bohové počínali panovati nad stárnoucími a to, co podávali lidem na začátku vánoc, na štědrý den, bylo jako símě na ukázku budoucích darů. Pohanům byla za té doby celá budoucnosť na mysli. Německý národ zachoval si ještě toho domnění, že se v noci štědrého večera — nebo o vánocích vůbec — jeví sbor ohromný pídimužíkův či podob a zárodků všeho ještě nenarozeného, zárodků to lidí, zvířat, rostlin. To se stává prý zvláště o půlnoci, poněvadž se o té hodině domnívali, že se v ní stýká minulosť (mrtví) s budoucností (s nenarozenými). Každá případnosť sloužila jim tedy k tomu, předvídati budoucnosť t. zvěstovati ji.

Český hospodář sloupáť ku př. z cibule 12 kabátků, naplní každý trochu solí a ponechá to stáť až do rána. Podle stupně, jak se sůl byla rozpustila v jedné každé části, věští stupeň vláhy budoucích měsíců. — Rovným spůsobem pozorují o těchto dobách povětrnosť. Povětrnosť 25. prosince předpovídá povětrnosť ledna budoucího, povětrnosť 26. pros., února atd. — V Rusku prorokují z malých drobtů chleba, ze soli a ze tří kousků uhlí, jakož i z mísy naplněné vodou, okolo které však svých šperků byli nakladli. Při tom zpívají zvláštní a prastaré písně, v kterýchž se vždy opakuje výraz sláva! co hlavně našeho Kollára zavedlo, domnívati se, že Sláva byla jakási bohyně. Prorokují Rusové též z toho, jak hoří svíčky a jak svítí posvátná lucerna, kterou schvalně uprostřed pokoje zavěšují, ji z pestrých látek hlavně papírových zhotovujíce. U nás říkáme též, že kdo shasne na den ten svíčku ji cídě, se budoucího štědrého večera více nedočká, rovněž jako ten, jehož stín je viděti dvojat. — Dívky naše rozpouštějí pod komínem na ohništi olovo a slévají je přes hlavu po zpátku do svěcené vody soudíce po tom z podob ulitých, co se stane: vidí-li ku př. pluh ulitý, soudí že bude manžel jejich rolníkem a p. — Chystají si též v počtu vždy nerovném podle osob přítomných 3 neb 5 neb 7 skořepin jako loďky, na kterých dušičky v podobě svíčiček sedí. Mládenci zapalují si hlavně svíčičky červené, panny bílé; stavíce loďky tyto na svěcenou vodu pod komín, kde je i zapalují, hledí pilně, jak se jedna skořápka k druhým blíží, poněvadž z toho, jak se přibližují, soudí, kdo bude koho. Poněvadž ale svíčky v bájích jsou symbolem živobytí, soudí zároveň z uhasnutí rychlejšího svíčky některé, že bude kratší živobytí osoby té, které přináleží. — Nakrojí-li kdo na štědrý večer jablko a oštiny ukazující jen hvězdu čtyrpaprskovou, umře kdo byl nakrojil, jeli ale hvězda vícepaprsková, bude dlouho a šťastně žíti. — Děvečky berou též střevíc volně na nohu a přehazují ho nohou přes hlavu, obráti-li se pádem patou ven z dědiny, neprovdají se ten rok, leží-li ale špicí ven, bude brzy svatba. — Dívky vytahují též polena z hranic dříví, aby jimi věštily; je-li poleno rovno, bude jich muž hezek, nerovno-li, škared. — Děvčata si schovávaji od každého jídla kousek, dávají je do uzlíčku a kladou pod polštář, ve snu se jim budoucí manžel zjevuje. — Hospodář béře nůž a přiváže k němu s jedné strany chléb, s druhé strany kousek housky; zrezovatí-li nůž při chlebu, urodí se žito, při housce-li, pšenice.

Čarování na štědrý večer

S věštbou jsou čáry úzce spojeny, neboť vyvádějí účinky mimo pořádek přírodný do skutečnosti, jako věštba mimo ten pořádek hledí do budoucnosti. Vánoce byly však časem prospěšným k čarování, poněvadž tu bohové darů obzvláštných podávali lidem a jako lidem se rovnali, je navštěvujíce.

Pročež vlézá v Haliči nejstarší žena pod stůl a počíná kdákati, jako by byla slepice vejce snesla a to prý pro to, aby na příští rok slepice hojně vajec měly. Podobného cosi děje se v Srbsku. Když donesly badňaky své do domu a je na oheň uložili, béře hospodyně trochu slámy do rukou a počíná kdákati, postýlajíc slámy po jizbě, děti pak za ní chodíce pištějí co kuřátka. Na to metá hospodyně několik ořechů po slámě. — V Čechách je pověrou, že u stolu se musí seděti po páru, aby nikdo neumřel, hlavně pak není radno, aby jich 13 zasedlo za stůl, což naráží snad na 13 starodávných měsíců, jako v pohádkách bývá volno, do 12 komor se podívati, nikoli však do záhubné 13té. Není též dobro seděti obrácen přímo k dveřím budiž to již zadkem, nebo předkem. — Kdo bosou nohou, než se byl posadil, na sekeru u stolu ležící vstoupl, nebude míti nohu bolavou. Sekera a kladivo byla starým co znak Perunův posvátna. — Pod bílým ubrusem má míti jeden každý hromádku peněz před sebou, nechce-li býti prázden peněz po celý rok. — Lejno kraví do nějaké nádoby nachycené a koštětem, kterýmž se chlív vymetává, rozmíchané, slouží k divotvornému kouření ve chlevě a okolo stavení, začarujíc zlé duchy. I močí kraví vykropují vše stejným úmyslem. — Místy udušují prý v Čechách tajně i černého kocoura a vaří ho; místy prý ho jen zaškrcují, ale tak, aby se žádná kosť v něm nepolámala, potom ho tak dlouho vaříce, až maso od kostí odpadává. Z těchto kostí vezmou sobě sanici, aby se stali neviditelnými a aby se před nimi poklady otvíraly. — Nakřeše-li se ten den psovi do očí, nestane se běsným. — Za „dohvězdného večera“ poslouchají děvčata slovenská pod obloky (okna), odkud by nějaký hlas přicházel, odtud že i manžel přijde. — Zabloudil-li kdo na cestě, nechť se jen upamatuje, s kým o štědrém večeru seděl spolu za stolem a vyzná se hned v cestě. (Podobný je účin, jestli se upamatuje, s kým dělil kraslice o velikonoci.)

Soujem však všech pověr soustředil se v bájení o čarovné půlnoci štědrého večera, hodiny to, v které se stýká minulosť či smrť s budoucností, s novým živobytím. Vypravujeť pověsť, že roku 924 v Stargradě Pomořanském počaly umrlčí hlavy zabitých křesťanů, které okolo zámku byly rozestaveny, zpívati gloria in excelsis. I nyní věří lid ještě, že kdo jde o dvanácté na křižovatka nebo na hřbitov, tam spatří ty, co toho roku zemrou, zvlášť když se sukovou děrkou prkna z rakve dívá. Neboť ti, kterým je souzíno umříti, chodí juž tuto hodinu s ostatnými umrlými na mši svatou. — Děvčata česká v jižných krajích mají jdouce na jitřní za pasami zastrkané kvetoucí haluze, hoši ale jdouce přes stoku smáčejí dva prsty pravé ruky a dělají si na pravém líci kříž. Na to děvčata očekávají, že si milovaný hoch ze zápasí vytáhne proutek, hoch ale opět očekává, že milované děvče mu setře mokré líčko. Stává-li se obojí od nemilovaného, hořekují si. — Kdo o jitřní sedí nebo klečí na stoličce zdevatera dříví sestavené, pozná všecky čarodějky, jež jsou v kostele, stojíť totiž zády obráceny k oltáři.

Po jitřní líbají se Srbové v církvi všickni a smiřuje tu se mnohý, jenž dlouhý čas žil v nepřátelství. U Rusínů se to stává po vzkříšení.

Jest-li že v Čechách ráno na štědrý den vstoupila první ženská v dům, soudí hospodář, že bude míti kráva jeho jen jalovičky, vstoupil-li ale první muž, že býčky. U Srbů jmenují první návštěvu na božiť polazajnika či polaznika, jehož si ale vyvolívají, se domnívajíce, že jím mohou býti šťastni či nešťastni po celý rok. Jeho příchod, jenž se jistými obřady vykonává, je takořka první krok do nové letné doby.

Jména slovanská štědrého večera a vánoc

Jméno štědrý večer (ščodry dzień u Poláků, largus vesper, largum sero v latině středověké) je samo sebou jasné. Slovenský výraz „dohvězdný večer“ a ruský „zvjezda“ je bezpochyby církevného původu. Též slovinský „sveti večer“ či „božićna bila“ (vigilia) je dílem aspoň církevný. Lužický „svačina“ naráží co svat-čina na posvátné hodování, „patoržica“ co znamená, nevím. Českoslov. výraz babí večer souvisí báječně s výrazem starých Anglosasů modra-neht t. matek noc. Srbský badňi večer a badňak odpovídá, jak výše dotknuto, skandinávskému jul-block a litevskému bluku-vakars. Ruský sočeljnik je štědrý večer, rovněž jak svatvečer tří králů.

Jména vánoc jsou: rus. karačun, koročun (ve Psovsku sobótky), srbsky či vlastně jihoslov. božiť, božić, božiťen dan, česky: hody, vánoce, světlé svátky, štědrovnicové sv., slov. vjanoce, kračún, kračoun, bulh. kračun, rumunské krečunu, madyar. karáczony, lužické gody. (Jiná jména, jako st. sl. bogoroždenje, rus. roždevstvo, gviazda, české hod boží, polsk. bože narodzenie jsou křesťanského původu.)

Slovo vja-noce, vá-noce zdá se býti skraceninou, nesnadno to ale na jistotu povýšiti. Myslilo se, že vá-noce je německé weih-nacht, čemuž ale odporovati sluší. Nižádného velkého svátku jméno nevypůjčili si Slované ode Němců. Štítný juž zná „vá-noce“, tehdáž (r. 1376) nevyslovovali Němci ještě weih-nacht, než wîhen-naht či wî-nechten a z toho nepovstalo hláskoslovně nikdy vá-noce. — Poněvadž Bohemarius má vánoce aequinoctium, rovnodenní, mělo se slovo vanoce za váha-noce, co by ovšem na rovnodenní, nikoli ale našim hodům slušelo. Zdá se to býti jen výmyslem Bohemariusa, jako mnoho jiných středověkých jmen. — Snad povstala skrácenina — jestliže vůbec vá je skráceninou — z kořene vie, vě (ku př. vě-hlas), jenž dle zákonů hláskoslovných za starodávna slouti musil vai, proměniv se ve via (vjanoce slovensky) vie, vě, vá. Znamenalť velký, dobrý ku př. st. české vie-hlas, věhlas (Výhoň, Vacerád) velká moudrosť, vě-hodný tolik co vel-hodný a vjanoce, vánoce byly by stejného významu co velikonoce t. slavné noce, hody. Pro příbuznosť indoeuropských jazyků uvádím, že rovněž u Němců slůvko wie, wei, wî, we znamenalo svatý ku př. Ve-Freyia, svatá Freja. Ve (genit. Vea) je též jeden bůh z trojice skandinávské. Odhinn, Vili, Ve jsou bratři, jako Odhinn, Thorr a Freyr. Sesilněn spatřuje se kořen vî ve slově staroněmeckém vîh, svatý, vîh-an, weih-en, světiti. Avšak i kořen va ve slově va-tra, oheň t. světlo-noš je pozoru hoden, o čemž nížeji bude řeč. Co slovo kračún původně znamenalo, není snadno určiti, nebral bych je rád co krat-šun, kratšínoce, než za slovo původného kořene. Nejstarší forma jeho musila by býti karakunas, kar-ak, korak je krok. Kořen kar znamená řezati (obětovati), kár-as je litevsky boj, vojna, kár-a u nás trest, u Slováků kar, tryzna, domácí hody po pohřbu, lat. car-men, původně zpěv věštící. Polabsky je prosinec trebe-mon měsíc třeb či obětí. Kračun je tedy buď měsíc či doba obětí, buď vztahem na slunce kráčející, pokračujicí, sol invictus. Srov. „krok slunce“ v Kralodvorském rukopisu. Božiť, božić je bůže a naráží na pána Krista, jestliže v užívání vešlo u Jihoslovanů v křesťanské už době, jestli pak v pohanské, znamená mladé slunce, kračúna (25. prosinec byl u Římanů dies natalis solis invicti, jemuž předcházely Saturnalie).

*

Všechna sláva vánoc byla sústředěna v štědrém večeru a málo tedy máme pozůstatků pohanských obřadů za dne vánočného samého. V Haliči vyšperkují sice chrám smrkovými letorostmi, ale zpívají juž církevné koledy ku př. „dzieciatko się narodziło, všistek sviat uveseliło, vesoła novina, poviła nam syna Maria,“ jako též u nás. U Srbů snad ještě nejvíce pozůstatků z dávnověkosti. Tam, hlavně pak po Bosni a Hercogovině, chodí časně ráno hospodář sjačati t. křičeti: sjaj (sviť) bože i božiť našemu… a jmenuje toho, komu přeje blahobytu. U nás chodí prý též hospodář, jako o veliké noci, se dívať na východ slunce do zahrad, modle se tam. V Srbsku přináší vyvolený Polazajnik, o kterém jsme se výše byli zmínili, žito v rukavici a pověděv ráno u vrat: „Kristos se rodi, sypa z ruky žitem po domu i ti z domu posypávají jej též odpovídajíce mu: opravdu narodil se. Potom počínají opět obřady s badňakem. Polaznik t. skreše badňaky t. j. béře lopatku či vatralj na oheň a bíje tím v badňaky, aby jiskry hojně skákaly, říká: tolik hovězího dobytka, tolik koňů, tolik koz, tolik ovcí, tolik vepřů, tolik úlů, tolik štěstí a zdaru. Potom rozhrnuje polaznik popel na kraj ohniště a hází do něho několik „par“ (tureckých drobných peněz) neb i nějaký větší peníz, jak kdo může. Některý přináší pověsmo (hrsť lnu) i pověsí je přes vrata. Když si chce polaznik sednouti, hledí mu domácí podtrhnouti stolici, by upadl, sedí-li již, ohrnují ho ženy velikou přikrývkou neb húní, „aby se jim chytala hustá smetana.“ Na Slovensku polazuje se též, ale tam je polazovati jen choditi z domu k domu s přáním a to od kráčúna až do nového roku. Jako polaznik v Srbsku, tak se i každý, kdo přichází přát na Slovensku, slavně hostí.

Mimo srbské obyčeje je vánočný obyčejný i ruských děvčat, hádati koněm, snad nejstarší všech pozůstalých. Vodí koně přes dvojitou voj od drožky, klopytne-li kůň, bude muž jich budoucí zlý, naopak ale dobrý. Známo, že pohanští Slované polabští vodívali koně věštbou přes kopí.

Země se též otevírá o vánočných dnech, jak už víme. Jako pod vodou, myslili si t. staří i pod zemí jakýsi ráj, naplněn i když ne zlatým světlem, předce zlatem, stříbrem, slovem poklady. O všech hodech, kde se otvíralo nebe, otvírala se i zem, t. j. poklady se ukazovaly a to zvláštním světlem, čemuž „zlato hoří“ říkají. Na Slovensku a v Čechách jmenují světýlka či bludičky presušena peňazi, poněvadž myslí, že kde je bludička, tam se peníze přesušají vyhárajíce plamenem modrým. Zlato zdálo se vůbec starým býti podobno stuhlému světlu. Avšak čas zimy a ledovité hroudy překáží tomu, že lid o vánocích nebaží tak po těchto pokladech, jako o velikonocích a o sv. Janu křtiteli, jakž uvidíme. — České i ruské dívky připravují si ze žáby pomocí mravenišť, do kterých tajně v noci žábu kladou, žabí kostru. O vánocích píchají prý tím háčkem žabím jinocha, který se jim líbí, jenž se stává tím poután k nim. Znelíbil se jim ale jinoch, odstrkují ho lopatkou žabí.

Že o vánocích též Parychta či bílá paní (Meluzina) i ve větru se ukazuje, když sněží, svou postel nebeskou ustýlajíc a že lidí v příbytcích navštěvuje, a to prý někdy v letném už oděvu, hledíc zdaž vše upředeno, patrno je samo sebou, neboť jsou jí celé vánoce t. dnové až do 3 králů svaty. V Němcích ale, i v krajinách někdy slovanských, jako v Pinzgau (Windisch-gau) běhají po celé vánoce hoši „Berchten“ zvaní, jako běsi po domech a ulicích, chtíce tím ruch toho času nápodobniti.

Se strany společenského živobytí byl čas vánočný, jak říkají na Slovensku, slobodou, měli t. svobodný týden odcházejíce volně po skončeném roku ze služby. Pročež je v Čechách vánočkovati tolik co martinkovati, toulati, hýřiti (viz též den sv. Štěpána). Na Moravě zpívají: „Vánoce, vánoce! skoro-li budete? Ubohé syrotky kaj se podějete? Co mají rodiče, to půjdou do domu, a já syrotečka ze služby na službu. Ve Slezsku ale takto: Vánoce, Vánoce, skoro-li buděče, vy švarné děvčátka ze služby puděče.“