ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Že doba tato je skutečně koncem toliko letných či rusadelných svátků, patrno z obřadů konaných o den ten u Bělorusů. Tam se časně ráno scházejí mladá děvčátka, aby si vyvolila královnu, již prý Djevka-kupalo zovou. Svlékají ji do naha, zavivše ji však potom samými kytkami a věnci skrz na skrz vodí ji do lesa. Tam nachází se jáma, juž prvé vykopaná, do které věnce, dílem z čerstvých, dílem z uvadlých už květin uvité dříve byly uložily. Královnu, již zavázali v lese oči, staví uprostřed jámy, okolo které děvčata v kruh se seřadují. Královna počíná vybírati napotom z jámy věnce, jak jí který nahodile pod ruku přichází, podávajíc jich jednotlivým holkám. Čerstvý věnec je děvčatům znakem šťastného manželství, uschlý věnec nešťastného. Zpívajíce zvláštní písně ptávají se jí mezi tím, jako by byla jakýmsi sudným božtvem, jakého jim osudu nastává. Když ale juž byla vybrala královna všech věnců z jámy, spěchají na znamení dané dívky pryč od jámy, aby žádné z nich královna nemohla do stihnouti, neb to by bylo znamením, že předlouho nepůjde za muž. Patrno, že obřad tento ukončení jen je „Rozharů“ rusadelných, jež podstatu sudičskou, kterou jsme výše juž s úřadem Rusalek co Rojenic byli srovnali, více ještě na jevo staví, nežli Rozhary, ač u těchto předení babizny úplně na předení Sudic ukazuje. Jméno Djevka či Dzjevka-kupalo, jest-liže vůbec je pravé, spojilo by koupelí či oblevačkou dívku tu ozdobenou se srbskou Dodolou.

Na Moravě přivstávají si lidé časně ráno, aby záhy natrhali květin, poněvadž každá květinka o ten den prý volá: „utrhni mne“, jakoby se juž domnívala, že po sv. Janě nepokvěte více líbezně. Květinami a věnci ozdobuje lid Moravský i stavení svá zvenčí a uvnitř, louče se takto s nimi.

Znamenit je i obřad druhdy ve Štýrském Hradci konaný. Tam si vystrojovali o den sv. Jana hastroše, jemuž prý Tatrman říkali, přivazujíce ho k vysoké týčce.

Počavše po něm házeti rozžatými košťaty neustali dříve, nežli uhořel celý. Obřad tento, zapalovati Tatrmana, je pravý opak obřadu, vyháněti zimu-smrť a házeti ji do vody.

Srbové praví, že „Javanj dan“ je tak velkým svátkem, že slunce samo o den ten třikrát na nebi od strachu se pozastavuje. Opak je to opět domnění báječného u Slovanů a Němců rozšířeného, že na velikonoce si slunce třikrát při východu povyskočí. Neudáno sice, kdy se slunce třikrát pozastavuje: bez pochyby ale při východu, o poledne — v nejposvátnější to hodině — a při západu. Hodina o půldni svatojánském mívala čárovnosti tétéž do sebe, co půlnočná hodina vánočná. Hledávalo se o ní čarovných květin ku př. na Polště sviętojanskie ziele (hypericum). Domnívám se, že o tuto hodinu prvníkráte se ukazovala lidem Bába-Sudička v podobě Polednice, navštěvujíc a kárajíc potom po ostatek léta lid o poledne. Toť není ale více zlatá bába, než železná či Jędži-bába, Morana zlostná, berouc i přírodu i lidi do své navy. K tomu se hodí dobře i báje německá, či vlastně europská, že o den sv. Jana čert nabývá síly své, jenž prý ukusuje i kořen byliny nad ním moc mající (scabiosa, čertkus, sv. Petra koření, polsky čartove žebro, ziele sv. Piotra, rus. čertov palec, co ale zároveň je i piorunek, donnerkeil). Za starodávna stínali zajisté o den ten i kohouta, symbol to světloboha, co nyní odkládají na pozdější doby. I stínáni krále přináleží právě tomuto dni, o kterém umíral Jarovit. Němci znají Herodias, jež byla příčinou stětí sv. Jana, v podobě naší Jędžibaby a Meluziny.

Ze všeho toho viděti, že v mysli Slovanů svatojanský den ukončoval slavnou letnou dobu. Rusové praví skutečně, že „s Petra Athonskago (u nás to právě den sv. Jana křtítele, u nich 12. června) solnce povoračivaet-sja na zimu — a lěto (teplo) na žary“ (horko). Obrat takový zpozorovávali i z jarných ptáků a hlavně z kukačky, kterouž, jak už víme, dávní Poláci netoliko za posla jarných bohův, než za vtělení (transfiguratio) Živy či Vesny samé brávali. Kukačka přestává totiž brzo po sv. Janě kukati, co zavdávalo příčiny, domnívati se, že na podzim se mění kukačka v jestřába. Moravská píseň vypravuje takto o ní: „Kukoleňko kukaj, kukaj skoro z rána, abys dokukala do sv. Jana. A po sv. Janě za štyry neděle, už sa kukuleňka od nás odebere.“ Rusové dí: „Tichona — pticy zatichjut“. (Tichona je u nás 28. června, u nich 16.)

„Svatojanské mušky,“ zářící v noci, jsou o dobách těchto posvátné, jako na jaře v máji broučci jiní, k. př. kravička boží, koza, sluníčko, (marienkäfer), babka (majkäfer). Mívali lidé i tyto broučky za posly bohův a bohyň svých a to zvláště za posly Sudiček, pročež i nyní z nich prorokují.