ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jak sv. Jakubem se končil čas letný, tak nastupovalo sv. Annou počasí druhého hlavního půlletí t. zimy a jim i působení zimných či černých bohů. Poláci praví příslovím: „od sv. Anky zimne poranki“ a Češi: „sv. Anna chladno z rána“. „Čím dál, tím hůř,“ říká se po celých Čechách a to tak, jako by to byla bába volala, jež se schodů padala. Nemá se ale prý tak říkati, poněvadž ta bába sv. Anna sama byla.

V Němcích a v Korutansku zastupuje sv. Gertrut (17. března) sv. Annu, a právě v čas sv. Gertruty vynášejí v Čechách a jinde smrť či Morenu ze vsi a přinášejí léto do vsi. Moc báby či Moreny počala tedy snad babím letem na podzim (co u Rusů je 1. září) a trvala až na jaro. Sv. Gertrut ctívala prý mezi všemi svatými nejvíce sv. Jana křtítele (či apoštola?), pročež jí a sv. Janu hlavně ti, co se loučili, pívali na čest „svatú minu.“ U sv. Gertruty je dle německých bájí duše zemřelého první noc, druhou noc bývá u archandělů a třetí teprva tam, kde jí soudíno pobývati. Podobného cosi vypravuje se o sv. Anně u Slovanů západných. V jedné pověsti moravské, rázu velmi báječného, umírá mladá manželka, „tu se jí zjevila překrásná paní, sv. to Anna, a povídala jí: tvůj čas přišel, já jsem přišla pro tebe.“ U Němců se i bájilo, že duše umírajících buď sám Odhin a Freya přijímali k sobě, buď že pro ně posýlali Valkyrie. Toť jsou u nás Vily, Sujenice, Rojenice a Kmotřičky. Sv. Anna vystupuje právě co jedna ze Sujenic či Sudiček neb Kmotřiček. Na míste sv. Anny přichází někdy (důsledně s tímto náhledem) i smrť sama t. Morena jako Valkyrie k tomu, jemuž souzíno, umříti. K. př. v písních moravských: „potkala ho smrti na velkej silnici — střelila ho smrti střelú přeukrutnú a píchla ho v srdce, převelice těžce,“ — jinde: „nadešla ho smrci na jednej silnici — tak ona ním pere, až se zema chvěje, tak ona ho hnece, až z něho krev teče, tak ona ho sciska, až z něho krev prska.“ Sv. Gertrut a Valkyrie jmenují se jako Freya u Němců speerjungfrauen. I Vily u Srbů střílejí a Litvinskou bohyni smrti „Giltine“ spojují slovozpytci též s kořenem gil, gel, píchati Ve Vilinných písních Srbů „křičí krásná panna: stůj Caře! neutečeš mi! Živého jest cara uchvátila, živému jest caři oči vypíchala, pustila ho v horu zelenou (t. v ráj) a on chodí od jedle do jedle jak pták od větve do větve.“ Tu je Vila patrně jako u Moravanů smrť s „střelú preukrutnú“ v podobě jakési Valkyrie vyobrazená. Na Moravě oslovují smrť („milá stařena, čekanka, smrtnička“ zvanou) podobným spůsobem, jako jinde Vesnu na jaře („kdes panenko, kdes ty byla?“) „kaj si se tak dlouho obavila“ a ona odpovídá: „byla jsem v Indii od východu, vedla jsem císaře za súd k bohu.“ Již na jiném místě doslechli jsme se, že sv. Anna vodívá duše do ráje: „chýć se dušo mého plašča, půjdžme před pana Krista,“ sv. Anna zjevuje se však jako smrť — valkyrie i na velké silnici, na cestě z tohoto světa na onen, ježto jinde co most, duha je známa. V jedné písni moravské praví se: „stará žena — šla ona tam šla tú cestú, kde nejvíce formánkové jedů“ (rozumějž formánkové duše vozící). Ona dí k jednomu formánkovi, jenž nemohl „kolem ani hnúti“: „pujč, formánku, biče svého, já ti slažím koňa švortelného (?), stará žena bičem točí, hned všecky čtyry kola vyskočí — nebyla to žádná žena, a to byla milá sv. Anna.“

Za starodávna vykonávali na Moravě na sv. Annu mnoho obřadů pohanských, neb dala se jednou zápověď církevná: „pobuňků a žádného modlářství a pověr nedopouštěje.“ Z Čech známa mi jen pověra, že „okolo sv. Anny voda květe po tři dni plné tři hodiny“, které hodiny to ale jsou, nikdo neví, a kdo se právě v ty hodiny koupá, dostává po těle prašiviny. Podobného jsme se dočtli při svátcích rusadelných i při svátku sv. Jana křtítele. Sujenice jako Norny bývají v bájích vždy s vodou spojeny.