ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Druž je tolik co přítel, druža co přítelkyně. Neděle tato, družbadlnice, družbadlná neděle, dražebná neb družná neděle zvaná, snad odtud jména toho vzala, že se o ní příchod Prije či Vesny, přítelkyně to i přírody i lidí, slavil. Alespoň zvyk okolo Libochovic nad Ohří panující je toho důkazem. Tam přistrojují děvčata korunovanou dívku kvítím ozdobenou, a sama bíle ozdobena jsouce a okrášlena prvním kvítím jarním, fialou t. a sedmikrásou, vodívají „královnu“ po dědinách. Při průvodu přeslavném nesmí žádná dívka tiše postati, nýbrž ustavičně se vrtíce zpívají děvčata písně, snad aby tím vrtěním ruch jarný naproti tiché skamenělosti zimy nápodobovala. Hlavy své mají děvčata červenými tkanicemi a hvězdičkami pozlacenými okrášlené. Královna zvěstuje hospodářům přijetí jara, přeje jim blaha, začež obdařená do jiných domů postupuje. Srovnej k této neděli družné srbskou neděli „družičala“, co u nás teprva provodná neděle je.

Podle počinu zpěvu církevného při mši t. „laetare Hierusalem“ jmenuje se tato neděle i „laetare“, po německu „laetare zu mitterfasten“, či prostě „sonntag zu mitterfasten“.

V poněmčilých krajinách Slovanských vynášejí juž o té neděli Moranu či smrť k podobě staré ženy ustrojenou ze vsi, pročež ji místy i smrtnou neděli či toten-sonntag zovou, co však v slovanských Čechách teprva 5. neděle, 25. března bývá. Lužičané vynášeli též ještě před stoletím o tu neděli na vrch, „smrtný kámen či toten-stein“ zvaný zimu, v podobě hastroše, majíce při tom vynášení pochodně rozsvícené. Navrátivše se do vsi zpívali: „smerć smy vuhnali, ljećo zaso pšivedžemy.“ Ljećo či léto nosívali slavně po dědinách v podobě stromku okrášleného, by jej před domem nově vdané ženy (symbolu to rozjařené přírody) zaráželi. Smrť samu vynášeli někdy jen přes hranice dědiny své, by ji do polností sousedských pohodili, což však hraničná dědina nesnesši, v boj tuhý vešla, a konečně smrť opět nazpátek metala. Někdy ale shazovali smrť se skály, pod níž ji pak utloukali a jako pobitou ji házeli do blízké vody či do močálu. Obřad, poházeti Moranu — zimu — smrť do vody, může však nejednak býti vykládán. Měliť t. pohané obřad posvátný, umývati sochy bohův a bohyň svých a snadno možná, že i sochu Moraninu po ukončené zimě umývali, pohané ještě jsouce. Pokřestivše se však ztráceli k bůžkům svým poznenáhla úcty bývalé a co jim bývalo původně umývati sochu, převrátilo se v pohazování jí. Avšak i házeti ji do vod, hlavně pak do močálů, jestiť jednání symbolické, že t. Morana-zima vzala juž za své. Může však konečně tomu i tak býti, že házeti tuto smrť pozůstatek je bývalé někdy oběti, vykonávané druhdy na živé osobě.

Ostatně jsou obřady při vynášení Morany a přinášení léta u různých kmenů Slovanských tak rozmanité, že by bylo nutno sepsati knihu zvláštní, kdybychom je zevrubně uvesti a vyložiti chtěli.