ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dnem sv. Matěje zdála se starým přibližovati se rozhoda či krisis zimy. Kašubové dí sice: „svjęti Maci, zimu (zemę) traci“, a však jiní Poláci přidávají: „lub bogaci“ (neb bohatí, zvyšuje). Lužičané praví: „Matej zemju votanka — zanka“ (někdy otvírá, někdy zavírá). Češi: „sv. Matěj mosty (ledy) boří nebo staví — najde-li Matěj led, seká ho hned — nenajde-li Matějova pila, najde Josefova širočina“ (led). Němci: Matheis bricht eis atd. Na sv. Matěje pije skřivan z koleje, říká se místy u nás k pravdě podobněji, než jinde na sv. Blažeje (3. února). Patrně vystupuje ve všech těch příslovích sv. Matěj jako rek jakýsi či obr ledy bořící, však jest on lidu našemu i přímým zástupcem budoucí jarné úrody. V Čechách alespoň lezou o sv. Matěji děti na stromy volajíce: prosím, prosím sv. Matěje, ať nám ovoce dopřeje, kamkoli se můj hlas rozleje. Jiní volají: Matěji, Matěji, naděl nám jablíček, hruštiček. Ve Vysokém-mýtě točí se děti okolo stromů zpívajíce: na sv. Matěje, kde ten hlásek obejde, všude ovoce bude atd. Ba mnohá hospodyně česká béře ráno před dněním pacholíka na záda a volá běhajíc s ním dokola po zahradě: na sv. Matěje nosím tudy pachole, kde se můj hlas rozejde, hojně ovoce ať vzejde. To jsou jistě zbytky prastarých pohanských obyčejův. Proč se ale u nás místy i volá: Matěji, Matěji, kozí bobky platějí“ nevím, jak bych vysvětlil.