ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tímto večerem a následujícím jej dnem končily se svátky letné u starých Slovanů. Cítíce sice, že horka ještě přibývá, věděli přece, že dne více nepřibývá. Čas sv. Jana křtítele je pravý opak času vánočného. Nastává ním slunobrat letný — sunne-wende. Bůh hlavný toho času býval Perun, nikoli však co pouhý hřímatel či gromovník, než co praboh, podoben jsa i indickému Indras, pánu veškeré povětrnosti i světlosti nebeské. Tímto rovnal se Perun i Svatovítovi, bohu vzduchu, toho času jasného a horkého.

Přírodu rozjařenou, Ladě zasvěcenou, přestávali ctíti tímže dnem, ustupujíce slávy její úctě mocného slunce.

V jedné staropolské písni podává se slunci co dar jarné vejce slovy: „śvieć, śvieć slunečko, dam ci jaječko.“ Podobněž pékají 24. června dívky v hořejším Slezsku zvláštní pečiva, slunci zasvěcená, „słončęta“ zvaná. Prostírají je nad bílým ubrusem časně ráno co dar slunci, při čemž tancujíce zpívají: „graj słońce, graj, tutaj są tvoi słončęta“.

Končívají též dnem sv. Jana hledati léčivých a čarovných bylin a koření, domnívajíce se, že příroda od toho času s umírajícími bohy letnými a hlavně s ocháblou Ladou trácí mocí svých. Doba úmrtí tohoto byla pohanům čarovná hodina poledná, proto hledávali tohož dne před východem slunce dychtivě naposled takových bylin. Pytláci obnažení hledají obzvláště barvínek a brotan, uvaříce je potom vymývají jimi pušku, kterouž se pak více nechybují. Znamenit je i náhled lidu o jahodách. Matky t., kterým bylo dítko zemřelo, nejídají v Čechách do sv. Jana křtítele ani třešní ani jahod, neboť chodí prý až do sv. Jana v ráji panna Marie, rozdávajíc malým dítkám ovoce rajského. Kterého dítěte matka zdrženlivá na zemi nebyla, uškodila tím dítěti svému, poněvadž p. Marie k němu takto dí: „vidíš holátko, na tebe se málo dostalo, matka ti to sjedla.“ Domnívati se takto o báječné souvislosti rájské úrody se zemskou, bývá i Němcům a doslovně téměř u zvyku.

Než pohleďmež juž k podrobnostem, kterými světívali svatvečer svatojanský. Mysli pohanské zdála se jak o vánocích tak o sv. Janě celá příroda rozjařená. Všickni bohové vládnoucí jí bývali v úplném ruchu činnosti své. Nebyla však činnosť jich o vánocích tatéž co o sv. Janě. O vánocích udíleli t. při porodu mladého slunce, rozjaření veselostí, lidem, darů, o sv. Janě pak, rozdavše juž všech svých darů, slavili velikou panichídu t. slavnosť úmrtí slunce-boha a ostatních letných bohův, žádajíce obětí lidských. Podobá se, že slavnosť svatojanská, jakoby nápodobňovala zvyk pohanský při pochování slovútného zemřelého, byla vyžadovala smrť lidskou k smíření truchlících živlů a to země, vzduchu a vody. Až podnes bájí se t., že v době sv. Jana vzduch, vody, lesy požadují svých ročných obětí.

Jsouť při této panichídě (pan-nychis) zevrubně činní:

1. Duchové vzduchu

Vily, Srbům a Slovákům až podnes dobře známé, mají tuto noc největší moc nad člověkem a není radno na pole, tím méně do lesa vydati se. Stává množství pověstí a písní tuto dobu opěvajících. Čelakovský náš líčí jednu z nejpěknějších takto: „letí jelen v meytiny, na jelínku podkasaná sedí sobě lesní panna, šaty půl má zelené půl kadeřmi černěné a ze svatojanských broučků svítí pásek na kloboučku.“ Tato lesní panna, tak jmenujeme t. v Čechách Vily, svedla k milováni Tomana v lese jezdícího, při čemž však skonal. Jest-li že si vzpomeneme na souvislosť Vil s Rojenicemi, patrná nám bude důležitosť takových podání.

Možná však připraviti o noci svatojanské kamžičí kůži, kterou, kdož jí přiloží k nahému tělu, pomocí větrných duchů prolítá v každé hodině 12 mil. Přípravy k tomu čarovné dějí se mezi 11. a 12. hod. v noci, počínajíce juž ráno před východem slunce. Lítati tak je báječně velmi významné, neboť leží v něm skryto ponětí o záporu či negaci prostoru. V pověstech slovanských probíhá bůh slunce, měsíce a větru čili slunce-pán, měsíc-pán a větropán, hlavně pak poslední, všecky krajiny světa. Zdálo se tedy i lidem, že o ten přeslavný den svatojanský, o kterém se slavila právě největší moc i slunce i otepleného vzduchu, lidé mohou pomocí obou vystoupiti z mezí prostorných, že mohou lítati, jestliže právě před panichídou prosebně se obrátili k bohu výšin, jemuž zasvěceni bývali kamzíci (v pozdějších dobách kozli a kozy).

Proto lítají čarodejnice v nocích jako zběsněné, sobotek svých odbývajíce, a to hlavně o noci sv. Filippa-Jakuba a o svatojanské noci. Čarodejnice lítající a čarodejníci jsou bozi a mezi nimi hlavně povětrní bohové, jsouť však i knězi a kněhyně jdouce pomocí povětrných duchů rychle na místa jindy posvátná, na křižovátka a hory vysoké, Perunovi bohu povětří zasvěcené. Takto lítají v Polště čarovnice na svatokřížskou a na lysą gorę, v Čechách čarodejnice či kouzedlnice na babí-hory, na Moravě čarodějky na Radhošť, na Slovensku strygy, bosorky na babie goru, v Srbsku věstice na pometno gumno či guvno (pometené, holé humno), v Rusku věďmy na lysuju horu u Kieva, na Litvě (jindy) raganos, (nyní) žynes t. vědkyně na vrch Šatria, na Uhersku boszorkany na Kopasztetö (holý vrch, lysá hora), v Německu hexen na Brocken či Blocksberg a na Hörselberg, Bechtelaberg, Schwarzwald a t. d. Všechny tyto a jiné nejmenované vrchy jsou tím znamenité, že na nich lid až podnes vykonává svých her co zbytků bývalých obětí pohanských. Čarodějky lítají však po dracích někdy i do ráje podzemného. Prolétájí lesy z olova, cínu a stříbra, než dojdou louky zelené, na které čerti je častujíce s nimi tančí a to tak úsilně, že 12 párů střevíců protancují. Čarodějky stírají též v noci rosu s polí a luk loktuší, aby tím uškodily gazděnám na mlíce. Jelikož krávy po sv. Janě nedojí tak hojně, jako před ním, praví se na Moravě i pořekadlem: sv. Jan ubéře mléka džbán, sv. Maří Majdalena ubéře ho do břemena. Běhají prý čarodějky i nahé po lesích sbírajíce čarovných květin.

Pro ruch ten neobyčejný v povětří hledí se lid tuto noc uhájiti před čarodějnicemi se vracejícími, jako o noc Filippo-Jakubskou. Srbové pletou si na svatvečer Janův Ivanovské vínky, věsí jich na krovy domů a na chlívy, aby jimi zapudili zlé duchy a věstice od svých příbytků.

Kašubové hledí, aby křížky třikrálovy až na noc tuto neporušeny pobyly, neb tu jich prý nejvíce zapotřebí. K jistotě větší dělají však ještě křížkův nových smolou rozpuštěnou („kříže smolą porobione“). Zastrkují též posvátných bylin na dvéře i chlévů a domů.

2. Duchové vodní

Bájili staří, že i ve vodě ruch duchů neobyčejný bývá o tuto dobu. Rozstupují se ale báje o něm na dvé. Za prvé nemá se koupelí nižádnou přerušiti ruch vodníků a Rusalek oběti žádajících. Dle ruských podání je teprva po 24. červnu t. j. po sv. Janě radno a dobro, koupati se v řekách, pročež jmenují celý čas od 24. června až do 30. července, do dne t. sv. Ilja čas kupalný. Za tou příčinou zovou i v Rusku slavnosť sv. Jana kupalo (původně kupadlo), ba v Pereslavě jmenují Rusové i trh v ten čas odbývaný kupaľnicejo. Slovo kupalo nemá původně nižádného vztahu ku pálení, jak se někteří toho domnívají, než jen ku koupání.

I v západních zemích bojí se koupele za té doby. Šest dní po sv. Janě t. na den Petra a Pavla praví v Čechách, že každá řeka žádá jakýsi letný dar, letnou oběť, protož se tento den v každé řece někdo prý utopí. Lužičané věří, že o den sv. Jana vodní duchové řek Nisy a Sprevy vyhledávají si takových obětí. Němci bájí, že hlavně řeka Saale ročnou svou oběť vyžaduje a to buď na Walpurgis, buď na sv. Jana. Nelze vůbec přehlednouti, že vodní duchové zvlášť Němců (Nixen), jaksi nepřátelsky se mívají k lidem, jak druhdy jich obři. O den sv. Jana házejí bochýnek chleba v Rottenburgu do řeky Neckar co oběť. Že panny vodné bažívají po jinoších, všemi vnadami svými je nakloniti si hledíce, je však podáním rozšířeným po celém světě. Domnívají se, jak nám povědomo, že i Rusalky jsou duše utopencův. Vězí v tom zajisté stopa prastaré báje, že duše povstávají z vody (ze studánky).

Za druhé ale je prý koupel o den sv. Jana křtitele velmi blahodejným. V Archangelsku koupají se lidé juž 23. června, při čemž vodu posypávají kupalnicí bylinou (ranunculus acris) budiž to v lázních, budiž ve řekách. Rusové světí sv. Agrippinu 23. června jmenujíce ji kupalnici. Rusíni, Bojkové t. mají 23. června též svá kupadla. Pozoru hodno věru, co slovutný Fr. Petrarcha z r. 1330 zaznamenal o koupajících se ženštinách v Kolíně u Réna o svatvečer sv. Jana. Spatřilť k západu slunce, tedy před pálením ohňů nesmírné množství ženských okrášlených v řece. „Obstupui, dii boni! vyvolává: quae forma, quae facies, quis habitus.“ Některé byly opásány květinamy a mluvily prý „peregrino murmure“. Na otázku, proč se myjí a koupají, praveno mu, že to prastarý zvyk národný, hříchy celého léta očisťující.

Rozeznávají tedy báje koupel dvojí: jednu smiřující (sühnend) a očisťující, jež bývala druhdy bezpochyby veřejná a všeobecná, druhou jednotlivých toliko osob, z kterých si vodníkové vybírali obětí.

Smířené vody hodí se i k věštbám či, jinak řečeno, vody uspokojené dary jsou sudicemi. Proto pouštějí v Polště, na Moravě a v Čechách věnce na vody, jako Rusíni o Rusadelných svých svátcích. Přitáhne-li duch vodný vínek k sobě, souzíno je umříti tomu, komu přináležel věnec. Na Moravě slyšeti při zpěvích toho obřadu se týkajících i výrazy: „Helelo, helelo,“ což upomíná na výraz Leluja! na jméno umírajícího slunceboha.

3. Duchové podzemní

I mezi duchy zemnými bájil se ruch jakýsi o těch dobách. Viděti to jednak z pokladů zemných jednak ze zvláštní síly, které dodávali podzemní bozi jistým bylinám. V ohledu prvním je obyčej, vcházeti ve vrchy a nacházeti v nich pokladů, pověstmi slovanskými doložen; jako k. př. pověstmi o Radhoště na Moravě. Kdo v takový vrch vešel, vychází za rok v týž den ven, aniž by seznal, že tak dlouho byl prodlel, zdá se mu t. tato dlouhá doba býti jako hodinou. Toť je báječně velmi významné, poněvadž dle bájí na den sv. Jana, když si slunce samo postojí, i čas takřka mine. Zapomínati na čas či nepočítati dob po sobě jdoucích je stejným záporem či negací časů, jako lítati rychle je záporem prostoru. — O Radhošti bájí ostatně, že tamť skryt je úplný ráj pokladů. Než se do něho vstoupí, třeba překročiti podzemný potok hlídaný čertem v podobě psa, před rájem sedí opět jiný čert v podobě kohouta, v ráji pak samém najdeš seděť dědka s bradou předlouhou, jenž má jídla ještě teplá před sebou. Pravé poklady jsou kovářskému uhlí podobné, ostatné klenoty ale jsou jen mamem.

Litvíni mají zvláštné Jonin-žoles t. Janovy zeliny jichž toho dne pověrečně hledají. Tyto zeliny, mezi nimi nejhlavnější bývá kupóles (hypericum perforatum, Johanniskraut), zastrkuji v noci za dvéře. U Slovanů jsou ale svatojanské byliny hlavně:

1. Kapradí. Ono květe jen o tu noc květem zlatým, co oheň se třpytícím. Kdo se nebojíš přístrachů nočných a květu toho se zmocníš, máš netoliko klíč jistý k pokladům podzemným i nejtajnějším, než budeš i ve všem šťastným. Nesmíš se však jeho dotknouti, nýbrž bílý šat podestříti a květ naň střásti, sice by ti zmizel co rosa v písku a rozplynul by se co mlha v povětří. Podobně se dělo jednomu valachovi na salaši. Spatřilť peračinu (rebričinu, paprutí) a zjásalo se mu najednou před očima, jako by se bylo zablesklo. Onť ale místo co by se měl zmocniti jí, utíkal zpět k ostatním valachům, chtěje ukázati jim toho divu. Nenašli však ničehož více, jen že měl druhého dne valach trochu suchého kapradí v střevících. V Čechách říká lid, že panně,kdyby bílý šat pod keř prostřela, právě když květe kapradí, ryzí zlato by padalo naň. I kořenem kapradím, svatojanskou ručičkou jmenovaným, vytírají v Čechách žlaby před východem slunce, tím prý dobytek uchrání učarování veškerého. U Lužičanů květe paproć (papruć) okolo poledne (nebo odpoledne) o den sv. Jana, a kdo se zmocní jeho květu, je pánem všech pokladů. I Podhorjanci (v Dolném Styrsku) rádi by se zmocnili květu kapradího, avšak když se k němu přibližují, odhánějí je buď obludy nebo uspávají je v tuhý spánek.

2. V horné Lehotě přinášejí děvčata tolik králíků (chrysanthemum, sv. janské-kvítí) domů, kolik bývá osob v domě. Zastrkávají je do trámů u stropu nad stolem, první patří nejstaršímu a t. d. Čí králík do rána zvadnul, ten umírá brzo. Králíků ptají se na Slovensku i děvčata, za koho se dostanou. Vytrhují t. jich lístků, každý lístek znamená jiný stav lidský. V Banské Bystřici přinášejí však tolik hromotřesů (netřesků), kolik je údů rodinných. Navlékajíce je na nit věší je k stropu. Čí netřesk vyrůstá, ten bývá zdráv, čí ale vadne, tomu umříti je nutno.

Znají i mnoho jiných čarovných o den ten květin; jsouť: dobramysl (origonum), máteřídouška, rmen, úročník, stříbrník, devěsil (inula, alant, litev. debe-sylas, původně tedy nebe-zelina či oblaků zelina, nikolik devětsil). Na Moravě radila jednou Smrtholka nemohoucí kulhajíc dosti rychle kráčeti po dvou soudružkách svých, mor přinášejících, lidu posmívajícímu se jí, aby jedl anjeliky, bedrníku (pimpinella), kozelce (hadímor, scorzonera) a řepky zaječí (cardopatium), že nebude potom více mříti. V Čechách zpívají: „píme piva s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonať, nebudeme mříť.“

Nezapomínejmež i kopřiv, významných při svátcích rusadelných v ruce oné báby předoucí a děvčata jimi šlehající. Podivno věru, že i v Tyrolsku koláče pekou s kopřivou o ten svatvečer. Na Moravě sebírají pilně kopřiv i žíhlavek (žahavky) o den sv. Jana před východem slunce s jinými květinami a kořínky. Suší je pak a smíchané se solí uschovávají je v měchu, dávajíce je po všech svatých až do adventu hlavně ovcím. Mají vůbec obřady naše svatojanské mnoho společného s rusadelnými svátky, jsouce téměř jen povyšení, avšak i ukončení jich. I věnce rusadelné jsou nám dobře známé. V Trenčínsku uplétají k. př. pastýři věnce a kladou je večer, když jdou děvčata spat, těmto na hlavu. Ráno povídá pak každá matce, co se jí zdálo, to se prý i vyplní. V Čechách plítají si děvčata sama věnečky z devatera kvítí, majíce bilý šat okolo pravé ruky otočený, po tom umyvše se čerstvou vodou spěchají domů. Doma si kladou věnce pod podušky, aby se jim snem zjevil, za kým půjdou. Někde berou jen patero květin k tomu, ale každou jiné barvy.

*

Nejhlavnější však slavností svatojanského svatvečera je páliti ohně, zvyk a obřad netoliko všeeuropský než i asiatský. Hořel oheň posvátný ke cti slunce vítězného, měl však i očisťovati lid, jako koupel. Splývával oheň s koupelí tak, že nyní i oheň sám někdy kupalo, kupadlo slove. Zelenohorský rukopis uvádí též „plamen pravdozvěsten“ a „svatocudnu vodu“. Bylať i skutečně slavnosť Vajanva jako soud boží, přírodu k smrti připřavující, co pohané s přírodou v jednotě býti se cítíce i k sobě vztahovali, pamatujíce na smrť svou. Protož obětovávali Němci o den sv. Jana slepici uschovávajíce kosti její, poněvadž těchto po smrti zapotřebí mívali, aby pomoci jich se dostati mohli na skleněný vrch t. do ráje. Báje tato jestiť i slovanská. Srovnejmež ku kostím slepičím rybí kosti o vánocích.

Nyní ovšem odbývá tu slavnosť jen mládež, ba někde jen děti, avšak za starodávna nebylo tomu tak. Ještě v r. 1497 zapálila v Augsburgu u přítomnosti císaře samého (Maximiliana) krásná Susana Neithartová oheň svatojanský a tančila první okolo něho. Než hleďmež už k pozůstatkům podrobnějším pálení toho mezi Slovanskými kmeny.

U Srbů svazují na svatvečer pastuchové břízové kůry k podobě pochodní a zapalují je, by obcházeli s nimi rozžatými ovčince a chlévy. Napokon spěchají s nimi na hory, aby je tam v hromadu jednu sebrané spálili. Toť opětují za Petrova dne (29/6, u nás 11/7). Děvčata srbská věští a čarují mezi tím věnci a skořepinami doma, co též u jiných Slovanů zvykem bývá. Oheň posvátný jmenují Srbové krijec m. kresovi pl. a to oheň i za svatvečera sv. Jana, i za Petrova dne, rovněž za Vidova a Djurdjeva dne pálený. Krijec je Srbům též každý jiný oheň buď posvátný, buď k obveselení sloužící, „Kresovi“ plápolají na srbských horách tři dni před a tři dni po sv. Ivanu. Uskoci Žumburští chodívají s hořícími baklami (pochodněmi) okolo polí svých, avšak čásť jich spěchá zároveň k hoře, aby vatru (t. oheň) na ní roznítili. Při vatře zpívají písně o Ladě a to zvlášť juž k ránu, když se záře objevuje na nebi.

U Slovinců, Štyrštanů, Chorvatů a jiných Jihoslovanů zovou ohně ty rovněž kresy a viděti jest až podnes těch ohňů plápolajících na tisíce po vrších. I svátečný den jmenují kres. Korutané spouštívají ještě k tomu kolo ohnivé, symbol to letného umírajícího juž slunce, vrchem dolů, jako to druhdy bezpochyby všude bývalo. V Haliči, a to v Zaleščikách spouštěli Rusíni ještě r. 1844 kolo takové ve slavný Dněster. V Dalmacii jmenují ohně ty i koljady, jak naopak v Rusku koledy někdy zovou sobótki.

Slováci zovou tyto ohně znamenitým jménem „Janvo, Va-janvo, Vajanovo, Vajanok.“

Vajanovo není snad pouhá skracenina ze Svatjanovo, než vězí v tom slově, jak se domýšlím, dva prastaré kořeny a to va t. oheň či světlo (va-tra = světlo dělající) a j-an t. vzduch (j-an-tar, vonný vzduch dělající). Vajanvo je tím spůsobem osvětlený vzduch. Kořen va sloužil by, vysvětliti i jméno vá-noc t. světlých, svatých noci a jsou skutečně vánoce i „světlé svátky“, zasvěcené novorozenému slunci, jako vajanvo umírajícímu. J-an-vo, pro sebe, bylo by, jestliže jsem pravdy mluvil, tolik co teplý vzduch. Právě příbuznosť zdánlivá toho jména s jménem Jan zachovala snad prastarý výraz ten v obyčeji.

Děti slovenské napálívají ohněm tímto místy „podzemský bez“, berouce jej potom domů. Bělohorci vyskakují nad ohněm vysoko, aby se jim prý konopě podařila. I Muraňský statut připomíná „na sv. Jana oheň klásti.“ Někteří Slováci zovou však vajanvo i turice. Polákům jsou ohně tyto známy hlavně jménem sobótki, jakož i nám Čechům. Znamenito, že se v polských písních mythický výraz „Leluja! Leluja!“ hojně opakuje.

V Polště dává „grečny parobček“ „nadobne Kasieńce“ podobných hadanek, jak u Rusínův Rusalka, k. př. „co roste bez kořene Leluja! — kámen — co kvitne bez kvítečka Leluja! — paproć — co hoří bez plamene Leluja! — cnota.“ U Malorusů: „co roste bez kořene — kámen — co beží bez puzení — voda — co květe bez květu — paporoť.“ I na Haliči slyšeti je výrazů : Vajanvo! Jane Vajane!

V Čechách pálejí ohně netoliko na horách, než vyhazují i košťata rozžatá, jež byli se všech střech sebírali, volajíce: „Pověz nám velký bože, sv. Jene, dlouholi živi budeme.“ Kolikkráte vyhozené koště při pádu hořeti nepřestalo, tolik prý let žíti budou. Vyznamná jsou hlavně košťata, jimiž byli o štědrý večer, jako Srbové badňakem, na střechy pohodili. Skákají v Čechách i mužští i ženské přes oheň a vodívají též krávy přes pohaslé hranice, což Dobrovský, že sám ještě viděl, ztvrzuje. U Litvínů pohánějí teprva druhý den dobytek přes spáleniště. Na Moravě viděl jsem r. 1847 u Hranic (Weiszkirchen) okolo Bečvy slavnosť tu. Vyhazovali košťat rozžatých při nesmírném hluku dětí a podobali se zírajícímu zdaleka, jako by věru čarodejnice sněm svůj slavily.

Na slavném vrchu Radhošti na Moravě shromažďuje se v svatvečer přede dnem sv. Jana křestitele množství lidu, aby se dívali s výšky této na nesčetné ohně, které s nastávající nocí na všech stranách vzplápolají. Ondy skládali ohně tyto pověrou uhlířův proti čárám a kouzlům, nyní zapalují je z prastarého zvyku pro obveselení. Diváci nad Radhoštem ostávají u ohně po celou noc, kteráž tam jest tak krátká, že teprva po jedenácté hodině poslední odlesk slunečný na západě mizí a brzy o půlnocí již opět prví věštcové světla vyskakují, a k druhé hodině již červánky ranné se na obloze zapalují. Sláva a velebnosť vycházejícího slunce nedá se, jak vypravuje p. Kulda, ani slovem psaným ani štětcem malířovým nakresliti. Z toho je patrno, že i na mnohém jiném místě čárovně působili ohňové svatojanští na mysl starých předkův našich, k dojmům přírodným bez toho náchylných.

V Čechách kladou si místy při pálení ohňů i věnce z černobýlu na hlavy, opasujíce se též černobýlem proti obludám, kouzlům a nemocem. Pálejí však symbolicky též místy i májovky, na jaře juž přinešené. V severo-západných Čechách staví hoši veliký a sukovitý strom na hoře jakési, děvčata naň zavěšují věnce, kytky, fábory. Okolo něho nanášejí hoši velikou hranici dříví a lezou, zapálivše ji, na strom pro věnce. Potom, když i strom nejsilněji plápolá, dívají se skrze věnce na děvčata. Házejí též věnce tyto skrz a přes oheň na sebe, majíce za dobré znamení, když nepadl žádný věnec na zem. Jak mile strom dohořeti započíná, tančí každý mládenec třikrát s milou a skáče s ní přes oheň. Opálených věnců domů donešených zastrkávají za obrazy svatých. Hospodyně ale mají se hbitě ku kyjím opáleným a k uhlí, jehožto všeho domů přinášejí a do koutků domů i chlévů zastrkují, domnívajíce se, že potom boží posel nikam neudeří. Jiní, mladší, jižto obřady s věnci připálenými nevykonávali, běsí s hořícími košťaty jako čarodejníci po horách semo tamo.

Srovnáme-li konečně ohně svatojanské s ohněmi vánočnými, zjeví se nám rozdíl jich snadno. Vánocemi ctilo se t. světlo rájské, turicemi ale světlo slunečné; o vánocích byl oheň na ohništi, v kamnech a v peci posvátný co symbol usedlé a blahé domácnosti. Za tou příčinou objímá i mladá žena na Moravě (okolo Rožnova), když ponejprv vstupuje v dům ženicha svého, kamna a pohlídá v kuchyni do komína. O turicích je oheň pod širým nebem na výšinách posvátný, neb je symbolem nejvyššího stupně slunce. Proto vyhazují i rozžatá košťata do hůry vysoko.