ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Svátky májovými počalo jako nové oddělení modloslužby, byli t. ti svátkové jakto konec úcty Porunovy a počátek ctění jaré přírody a mocnějšího juž světla denního. Podstatou svou jsou t. svátkové ti už letné a Máj jako počátek pravého léta.

Byl to však hlavně svatvečer májový, jenž ještě vztahu míval k úctě Perunově, jak to roznícené ohně na jevo dávají. Perun byl však i nejvyšším bohem, vládnul-li tedy na jaře bleskem svým oživujícím co praboh, byli i ostatní bohové jarní v ruchu panování svého činní. Svatvečer májový působil tedy v mysli pohanů tak, jako by byl celou přírodu do svátečného víru jarosti ponořil.

Tuto myšlénku uskutečňovali snad pohané nesmírným lomozením a práskáním při „vyhánění tak zvaných čarodějnic“ o tento svatvečer. Čarodejníci a čarodejnice nebývali ovšem u pohanů tím, čím se stali sprostotou duševnou středných věkův a surovostí tehdejších soudů hrdelných a čím bývají bohužel i nyní ještě mezi lidmi. V nich se kryjí t. původně dvoje osobnosti, za prvé: osobnosti bohů a bohyň zimných, za druhé osobnosti bohů jarných. Zdá se totiž jakoby pálením ohně z jedné strany byli pohané ctili Peruna, z druhé pak strany vysvítá, jakoby vyháněním bohů nočných, černých či zimných podobný obřad byli vykonávali, jako vynášením Moreny o počátku jara.

Je jisto, že křížkem Perunovým pohané žehnávali svým zemřelým, a že i na popelnice jich toho znaku byli vtiskovali, a to snad proto, aby mrtvý pokojem sám juž se těšil a pokoje dával i živým. Tím vysvětluje se snad obyčej pohanský, na svatvečer májový křížků na dvéře dělati, aby se nocní ti, černí a zimní bohové tak snadno nevraceli více.

Kladu tu váhu obzvláštnou na ty černobohy nocné, poněvadž z pozůstalých obřadů je patrno, že v nocích toho času docela jiní bohové se ctívali, než o dnech jarných: v noci pálili k. př. ohně a běsili lidé, k rannému dnu ale stavěli máje k úctě jaré Vesny. Mládež jará obojího pohlaví, hlavně se bavíc jemnějšími obyčeji, vykonávala i obřady jarné, kdežto úcta zimných bohů, Dědů, svěřena bývala starším. Sněmy čarodejnic bývaly tedy původně schůzky jarných bohů a bohyň, jež kněžími svými vykonávali, slavíce takořka obživení své a svou jarosť a to hlavně láskou. Jak mile ale středověk proměňoval bohy pohanské vůbec v čerty, mizel i rozdíl černobohů zimných a bělbohů jarných, neb jmenovali pak Vesnu-Ladu čertici či čarodejnici jako Jędži-babu.

Pohleďmež však už k obřadům samým. Třicátého dubna po západu slunce povstává až podnes ve vesnicích českých a moravských nesmírné hlomození, bouchání a tloukání vším a na vše, co komu jen pod ruce vchází, zvláště pak znamenité je, jak tlukou o domácí a o polné nářadí. Práskají též bičemi a žilami, což „vyhánění či práskání čarodejnic ze vsi“ jmenují. Po práskání tomto hlomozném namáčejí mládenci stará pometla v kolomasti a ve smole, rozžatými pak točí nad hlavami, do povětří je vyhazují, volajíce: leť čarodejnice, leť! Místy zapalují také celé kolomazné soudečky, jako i dříví a letorosty, jež na vrších v hranice byli sebrali. Okolo rozžatých těchto ohňů posvátných tancují, skákají při zpěvu jarém přes oheň a skrz oheň, očisťujíce se tímto hnusoty zimné.

Na Lužici běhají s rozžatými koštěmi po polích, jmenujíce obřad ten: „Khodojty“ neb „kuzlarničje palić.“

Domnívají se, že se mezi práskáním všechny čarodejnice buď na křižovatkách, buď na jistých horách v sněm slavný sbírají, aby tam čertu obětí ohavných přinášely.

Patrno, že vše to jen vzpomínky jsou skutečných obřadů a obětí, které se v pohanstvě bohům samým kladly. Až podnes kráčí mnohá bába v Čechách potajmu na křižovátka, druhdy jak známo Perunovi zasvěcená, aby se tam, pozpátku se šoupajíc až k boží muce, svlékala do naha. Nahá pak staví se na hlavu, a posouňky tropíc, počíná si jako by v skutku běsnila.

Jiné báby tahají zase rádla a pluhy na pole, co je prastarý obyčej pohanský. Místy vodívají obnažené krávu jednu letorostmi ozdobenou, místy ale vyhánějí celé stádo před půlnocí na křižovátka k božím mukám. Kráva či skot veškerý bývá ale k tomu obřadu svátečně připraven. Kravám dávají totiž o té noci trhaného čertokusu (scabiosa succisa) lízati, podkuřují též a pokropují krávy a celé stádo v chlívě, než je po zpátku z chléva vyvádějí a na křižovátka pohánějí. Na krávě ozdobené mívají obyčejně plachtu, tou sňatou sbírají okolo křižovatek rosu s luk a s polí, ježto starým netoliko vláhou nebeskou, než i mlékem nebeským slula. Rosu dojívají z plachty té, jako by kráva sama byla, někde hned na křižovátkách, někde teprva doma a to symbolicky, aby jim krávy po celý rok zdravého a hojného mléka dojily. Pročež podávají rosy nadojené potom dobytku k požívání. Potajmo zaopatřují si místy i černou slepici, aby ji ubily.

Aby se však čarodejnice, jak praví, více nevracely, hlavně ale, aby se do domu a chlívů více nedobývaly, k tomu sloužívají následující obřady. Nádobí kuchyňské a nářadí z chléva uchraňují u vnitřek domu co nejbedlivěji, domy a chlévy samé prohlédávají zvenčí co nejpozorněji, zdaž křížky třikrálovy neporušeny pobyly, sice bylo by třeba, třikrálovou křídou nových udělati na dvéře domů, chlívů ba i kurníků. — Před práh chlívů kladou mimo to ještě velký čtverec zeleného drnu, a to hodně širokého, aby čertice vracejíce se měly mnoho co počítať, poněvadž jim prý nutno, pozorně sčítati všechny travičky, nežli jim je možno vkročiti v dům. — Zastrkávají hospodyně též z každého ovocného stromu proutek do hnoje a po zápraží, ba i před prahem domu sypávají někde i bílého písku, co prý čarodejnicím zapovídá, té noci učarovati či udělati. Kdo chceš ale viděti, jak čarodejnice lítají na hranice, obleč jen před jedenáctou hodinou něco ze šatstva svého na ruby a postav se na křižovátka. — Jdeš-li však někde ráno na mši a máš devětkrát svěcený klokočový proutek při sobě, poznáš každého čarodejníka, poněvadž u něho shledáš buď koňské kopyto, buď nohu jiného zvířete. — Kněz ale, jak věří Kašubové, pozná všechny čarodejnice, když monstranci nese, neb vidí je sklem veskrz hledě všechny, majíce zvláštné okrouhlé čepice na hlavě.

Nebývá však ta noc pouze čarodejnická, neboť hledívají též, jestli že větříík při té slavnosti věje, dobré prý to znamení, poněvadž prý, když stromy ve květu se líbají a objímají, to znamení bývá dobré úrody. Stopa to patrná domnění o spoluúčinkování vzduchu (Svatovíta) s jasným bleskem a s hřímáním, na které, jak řečeno juž, i ohně a práskání symbolicky snad jdou. Spoluúčinkování také zpozorovati i o vánocích samých. Na Moravě ku př. kráčejí dívky obnažené o štědrý večer na humence stodol, kdežto pokleknuvše praví: „s toho humna nevstanu, až znamení dostanu, s které strany vítr fouká, odkud se můj milý kouká.“ V noci Filippo-Jakubské rubají konečně i březovkých stromů, jež mají jim příštího dne co májovky sloužiti, ba na mnohém místě staví juž v samé noci se vší tajností májovky ty uprostřed vsi; staví jich pak i před domy dospělých svých děvčat tolik, kolik bývá dívčin v domě. V Čechách a na Moravě ponechávají májovky ty státi po celý měsíc, ba ještě déle, pokládajíce si za česť, jestli že se hochům a dívkám podařilo, hlídáním pilným zachovati je okrášlené a neporušené. V poslední noci měsíce máje zhotovují pak na Moravě mládenci z májovek pěkná bidla darujíce je svým dívkám. Že i stavěti májovky uznáno za spůsob pohanský, dokazuje zápověd Ludovíkova r. 1257 „usum erigendi arborem (majus arbor) primo die mensis Maji in compitis vel ad aedes puellarum aliasve quascunque.“ Patrno, že stavěti máje tolik původně bylo, co stavěti symboly jara či Vesny, ježto ve společenském živote Ladou se objevovala. Okrasy pak na májích byly symboly květu a ovoce. Očividno tedy, že pohané v máji vidali vyplněno to, co si o štědrý večer, objímajíce stromy a třesouce jimi, byli přáli, jako na Moravě k. př. slovy: stromečku obroď, obroď!

Všechny tyto obřady, původně v noci 30. dubna konané, přenášejí místy na některou neděli májovou, ba dílem i na letnice samé, jak nížeji ještě shledáme.