ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Evropská to pověsť, že 10. srpna sv. Vavřinec (Laurentius) ohnivých slz pláče, co důkazem, že i za starodávna lid už byl pozoroval výjev ten na nebi, o kterém se dí, že hvězdy se čistí a padají, výjev, jenž pod názvem August-phaenomen, Auguststernschnuppenfall, Strom des h. Laurenzius znám bývá. Staří spojovali úpad takový hvězd s umíráním lidu a hlavně na Litvě věří se až podnes, že každá hvězda je koncem nitě upředené od přádelny Verpejy (jedné z Rojenic) hned při narození dítěte. Má-li tedy člověk jakýsi umříti, praví, že nitě ta se trhá a že hvězda padá. Hvězdovou tu niť znají i slovanské hry, v nichžto se zlatá upletená šňura zove, jako u Němců das goldene seil der Nornen.

Sv. Vavřinec vstupoval na mnohém místě (k. př. na Petříně v Praze) na místo Peruna, jenž též v podobě své zimné čili co černoboh bohem byl umrlých, jak ho i Srbové skutečně „stari ubijica“ jmenují. Lid český vypravuje o sv. Vavřinci, že mu vrány byly oči vyklubaly, pročež nesmí od jara až do toho dne — mnozí dí, až do sv. Bartoloměje 24. srpna — na stromích přenocovati. I duše zemřelých sedaly si rády na stromy, „dokud mrtev nezžen“, a vrány jsou báječní ptáci, již i děti t. duše přinášejí.

U Kašubů je sv. Vavřinec patronem ukončených žní a praví se tam: „na svjęti Vabřinc s kosą v žeto přinc“. Skutečně říkají též u nás, že s počátku srpna studený juž vítr opět fouká ze strnišť. Nastupuje tedy toho času juž setí zimné. Na Slovensku ve horné Lehotě pékaji toho času děvčata koláče a věnce, vycházejí pak ven na oziminu, kde rozdělavše oheň „škvařeniny“ t. vejce míchané při něm píkají, jichž při zpěvu a laškování jídají. V Trenčinsku vozívají ale chlapci děvčata na tratarech na oziminu volajíce při tem: „vezu (Maruši) na oziminu, aby bola na rok gazdinú.“ Vztah to patrně báječný t. jak ozimina dozraje do klasů, tak ať i děvče stane se matkou.