ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Svátek sv. Vita býval za starodávna slavnějším, než je nyní. Podle zprávy Appendiniho míval vlastní svůj svatvečer, co vždy k velkému svátku hledí. Zapalují netoliko v Dubrovníku, než po celém Ilyrsku o svatvečer sv. Víta (jako o dnech sv. Modesta, Jana a Eliáše) velkých ohňů v domech a dvorech. Přes ohně tyto skákají, ozdobeni jsouce věnci a slávu vynášejíce svatému Vítu. Přejí i všeho štěstí, volajíce jmen svých rodičů a přátel.

Zapalovati ohně o sv. Vítě, spojuje svátek jeho s dnem sv. Jana křtitele, s dnem nejdelším v létě či, bájeslovně řečeno, s dnem nejsilnějšího slunce-boha, kterému právě ohně přináležejí, jak ihned shledáme. Skutečně světívali sv. Víta, než byl Gregorianský kalendář zaveden, později než nyní, čím blízek byl nynějšímu 24. červnu, o kterém slavívají poslední nejdelší den. Takto rozumíme starému cisiojanu z r. 1520, pravícímu: „jest-li že Víta českého dědice znáš, na ten svátek nejdelší den máš“ — cisiojanus pak z r. 1614 praví jen: „Vít se trápí horkým vedrem.“ Přísloví dí nyní: „na sv. Víta, co nebude nikdá,“ am st. Nimmerstage, což vzpomínkou snad je na pohanského Svato-víta, světlého Víta.

Na den sv. Víta svrhl prý biskup Šverinský Berno sochu proslulého Svatovíta pohanského, jak toho listiny staré dokládají. Stává též nejedné stopy, že na místě chrámů starých Svatovítových stavívali kostely sv. Víta. Za tou příčinou připojují snad sochám sv. Víta kohouta, jenž příslušel Svatovítovi co ochránci světla a letného úrodného vzduchu. Povídají, že sedláci okolo Prahy ještě na konci 18. století o pouti Svatovítské přinášeli na hrad Pražský i kohouty i koláče. Znamenitá je též jedna pověsť česká, v které čert jednomu rybáři za jedinou jeho dceru vystavuje most. Doklenoval jej právě, když rybář ustrašený volal sv. Víta vyhodiv mu kohouta do povětří. Kohout radostně zakokrhav, přinutil čerta, jenž nesnáší kohoutího zpěvu, i hned ustati, a nedobudovati mostu.

Pověstný chorobný tanec sv. Víta „chorea s. Viti“ béře se bájeslovně též, dle jména alespoň, za pozůstatek nějaké modloslužby.