Bájeslovný kalendář slovanský
Autor: Ignác Jan Hanuš
Digitalizátori: Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Anna Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová
Toto dne přilnuly téměř všecky obyčeje národní juž k církevným a to hlavně
1. K svěcení ohně, co u nás také Jidáše páliti zovou. Štítný vypravuje o tom takto: „na velikú sobotu oheň světie, prosíc boha, což by od toho ohně bylo shřeto nebo roznieceno, aby bylo požehnáno a taktéž svieci velikonoční světie.“ Chrámy bývaly za starších dob, kde se obřady v noci ještě konávaly, slavně osvětleny. U nás sbírá nyní lid ohárků a uhlí ze spáleného Jidáše velmi dychtivě, zastrkává jich pak za střechy, aby chráněny byly před bleskem. Dávají uhlí toho též do chlévů, aby byl dobytek před všemi nemocemi uchráněn. I na pole se při tom nezapomíná.
2. K svěcení vody. Dle Štítného světila se u starých Čechů voda hlavně „u velikú sobotu“ a k svatému duchu, pak ten den před božím křtěním, ba i jindy, aby jí proti zlým duchům kropili. Taktéž světili sůl. V Polště praví též Linde: „v vielką sobotą ognia i vody naśviecić, bydło tim kropić i všistkie kąty v domu počarovać, to im řeč (věc) pilna.“ Náš lid dí, že kdo se o bílou sobotu, když se zvoní gloria, umývá, a to vodou nebo sněhem, pobude celý rok zdráv. Sníh ten ale má býti březnový a v lahvičkách zvláštných uschovaný. Srbové jmenují sníh březnový velmi významně: „Babiny ukovy“, neboť ukazuje výraz tento na zimnou bohyni Bábu, která sněhem ještě Vesnu v poutech drží. Smála se prý jednou bába srbská tomu sněhu, že ničehož nepůsobí více, ale „Mart se razrdi“ rozlobil, vypůjčil si od února několik dní a obrátil bábu v kámen.
Koupel na bílou sobotu museli i Češi později za cudnou míti, neboť Lomnický vypravuje ve své „střele Kupidově“, že jeden pán radný, jenž s dívkou byl shřešil, ráno o bílou sobotu do lázně šel, domnívaje se, že vodou smyje s sebe i poskvrnu hříchu.
3. K ruchu vůbec a ku zvonění zvlášť. O bílou sobotu počínají, jak známo, když se gloria čte, zvony, jež po dva dni oněměly, opět hlasně se ozývati. V ten čas právě má se všemi stromy třásti, aby hojně nosily, mají se též svázati všechny klíče domácí a má se jimi po zahradě zvoniti; jak daleko se hlas jich rozlíhá, tak daleko ponesou stromy ovoce. Mužští mají si též na kapsy své tlouci, aby hojně peněz měli, ženské ale mají v rychlosti celé stavení vymétati, poněvadž potom v něm neřesti více nebývá. Srovn. slavnost dne sv. Matiáše.
O autorovi
Ignác Jan Hanuš
český filozof, odborník na slovanskú mytológiu a knihovník
