ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Den sv. Martina býval druhdy velkým svátkem a oslaven svatvečerem, při kterém církevně i zvony zvonívali. V Hannoversku slaví až podnes svatvečer tento písněmi, slavnými průvody a hlučným hodováním.

Že vstoupil sv. Martin v mysli lidu na místo jakéhosi boha, je jisto, nejisto však, na místo kterého boha. Že to byl bůh vyšších tříd, patrno ze Miklošić-Karajanova „hirtensegen“, nejstarší to téměř památky německé, kde se sv. Martin „Christas hirti“ jmenuje, žádaje od Olafa, aby jeho „minni“ t. na jeho památku pili na místě minni Thorra a Odhina. Pastýřové němečtí modlívali se k němu takto: „der liber herr sant Martein der soll heut meines vihes pflegen und warten.“ V nižném Bavorsku plítají si až podnes pastuchové za dne sv. M. metlu z břízového, dubového a bezového prutu, již pak na jaře vyhánějí krávy. Německé děti chodívají toho dne průvodem, zpívajíce a dary berouce.

U nás ctí lid sv. Martina všeobecně co ochránce skotu, bravu, ba i havětě, představuje si jej co jezdce na bílém koníku jako Svatovíta, hlavně když sníh dne jeho svátku padá, kdežto se v Čechách dí, „že sv. Martin přijel opět na bruně.“ Paměť jeho ctila se a ctívá se ještě zvláštným pečivem u Němců „Märtens-hörnergen“, u nás „rohlíky či roháče“ zvaným, jež z mouky pšeničné píkávají a čeledínům rozdávají. Srovn. pyrogy polské a ruské. Rohlíky mají dle jedněch býti podoby rohů dobytčích, dle jiných podoby podkov a zvlášť v Praze jmenují to pečivo podkůvkami. Vykladači němečtí, již mají sv. Martina za zastupitele Thora či Donara (Peruna), vídají v pečivu Martinském starodávnou nádobu či roh k pití (trinkhorn) a staré kalendáře runické kladou skutečně ke dnu sv. Martina co známku takový roh. Avšak i Svatovít slovanský vypodobněn býval s proslulým rohem a pívalo se na „minu“ či na pamět i jeho i jiných bohův.

Na Plzensku přináší lid do kostelíka sv. Martina nad Všeruby co rok ze železa nakovaných neb z cínu a z olova ulitých údů dobytčích jako obět jakousi, avšak teprva dne 19. listopadu, snad ještě podle starších kalendářů. Slavnosť pak sama sv. Martinská vykonává se u nás, co vím, pouhým už hodováním v poledne, kde hus nejhlavnějším bývá jídlem. Dostává z ní nejnižší sluha křídlo, aby prý při práci jen lítal, vyššímu sluhovi podává se stehno, hospodář ale sám si ponechává kobylku a sanici. Z kobylky prorokuje budoucí zimy vlastnosť, kobylka bílá neb přimodralá znamená ku př. tuhou zimu. Sanici usušenou trhává pak hospodář s hospodyní, kdo kratší kousek podrží v ruce, umře prý dříve. Šupky či kůžky z noh husích dávají do střevíců pod nohy, aby se nepotily, neb mezi prsty, aby kuří oka nerůstala. V pověstech bývají zlaté neb bílé kachny, husy neb labutě symbolem netoliko vodných panen, než někdy i přírody a tedy Báby samé. Věštby z kostí husích o sv. Martině jsou tedy původně snad věštby z ztuhlosti zimné.

Zdá se však, že sv. Martin míval jindy i význam u vinobrání a může býti, že jeho svátek býval brán za vinné obžinky. Latinské přísloví středověké: „post martinum bonum vinum“ a německé výrazy: „Martins-trüncke — herbst-trünke“ poukazují na to. Srovnati sluší k tomu i vzpomínku výše položenou o rohu k pití sv. Martina. Na Slovanstvě nebývá však sv. Martin, ne hlavně sv. Jan přípitky oslaven. Toho vzpomíná k. př. i moravská národná píseň: „pijme vinečko, dobré je, ej, kdože nám ho naleje? Naleje nám ho sv. Jan, požehná nám ho Kristus pán.“ Než je předce pravdou, že i v našich písních Martinských se vždy vzpomíná i vína, k. př. „Naše paní nemocna, ona rána nedočká, nedočká, chtělo se jí vína pít, neměl jí kdo pro něj jít.“ Může tudíž býti, že to jsou pozůstatky toliko pití na paměť sv. Martina.

Bývala ale doba sv. Martina druhdy i oddělením ročné doby, jelikož okolo 5. století staří skutečně o rocích sv. Martinem počínajících se zmiňují, ku př. u Řehoře Turonenského „anni a transitu seu morte sti Martini“. Staronordické léto či vlastně zima počínala 23. listopadem, Čudům je Mar-ti-ku, Martina měsíc listopadem. Sv. Martin počíná tedy téměř už zimu. Na oddělení ročné narážejí i trhy výročné sv. Martinské; sem tam ještě odbývané. U nás je „martinkovati“ tolik co službu opouštěti, novou nastupovati, ale i hýřiti. Rohlíků sv. Martinských dávali hlavně sluhům z služby vystupujícím. Jisto, že podstaty bájeslovné, jež se nyní kryjí sv. Martinem, sv. Mikulášem, sv. Michalem a sv. Jiřím, druhdy jedny a tytéž bývaly, jsouce jen ve vztazích jednotlivých rozdílné.