ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Podle starších kalendářů byl den sv. Řehoře nejbližší jarnému rovnodenní, proto brali i sv. Řehoře za zastupitele jara. To jeví i kalendáře i přísloví.

Kalendář (cisiojanus) r. 1520 praví: „Lamperta (17. září) a Řehoře den a noc v jedné míře“ — r. 1614: „březen přináší podletí, za Řehořem čápi letí“.

Přísloví však sem patřící jsou: na sv. Řehoře, čáp letí přes moře, nebo žába hubu otevře — nebo: na sv. Řehoře šelma sedlák jest-li neoře. Ořeli ale, přichází k němu vrána a vážně sobě po poli vykračujíc k němu dí: pán, pán, pán, jakoby i s jinými ptáky uznávala oráče co zastupitele jara, Vesny. Říkává se též: březen Tomáše (7. bř.) vzav k sobě, řka: musím míti i Řehoře, a konec této příslovné písně zní: Maria je potěšení naše i děťátko její. Zde zastupuje p. Maria snad opět Vesnu. Že se přísloví zmíňují o čápech a o vranách, je důležité, poněvadž o těch ptácích se i praví, že přinášejí děti, jsou tedy původně poslové boží z ráje přicházející. Osm dní po sv. Řehoři t. 19. bř. očekává lid náš též přílet vlašťovek, které hnízděním svým prý štěstí domům přinášejí a snad, soudě dle zelenohorského rukopisu, jindy i jiné ještě bájeslovné důležitosti do sebe mívaly. Rusové očekávají 21. března přílet skřivánků s 40 druhy jiných jarných ptáčků.

Má však den sv. Řehoře i jiné důležitosti ještě do sebe. Sv. Řehoř je co jarný svatý zároveň pěstoun jarých a mladých školáků. Proto světívaly se a světí se ještě na jeho den v Čechách, na Slezsku a v Polsku zvláštní slavnosti školné. V Čechách obvlékají se školáci v oděvy vojenské, vyvolívají si vůdce svého a tropí všelijaké šprýmy a šašky dílem si hrajíce, dílem však směšnými rozprávkami o věcech školných a vojenských se bavíce. Tito „Řehořstí vojáci“ drobného druhu podobají se na mnoze ozbrojencům velikým, kteří obyčejně světívají svátky jarné a letné, čehož stop nížeji shledáme. Jaru, vítězi to nad zimou, přináleží patrně i zbraň, ozbrojovati se tedy na jaře a v létě je symbolickým obřadem. Ve Slezsku a na Lužici rozdávají chlapcům preclíků, jako u nás dětem o liščí neděli. Druhdy dávali na jaře po vynášení smrti a uvedení jara či léta v dědiny chlapcům též preclíků a vařeného hrášku, staré báby zvaného. Preclíky jsou tedy zvláštní jarné pečivo, složené s kola (symbolu slunce) a z křížíků bleskových. Pamatuji se sám, že se preclíky druhdy pekávaly i v Praze jen o masopustě, postě a na jaře vůbec.

Co jméno znamená, je nejisto, jedni odvozují je od latinského pretiolum, malý dar, druzí od vlaského bracciatello, středolatinského bracellus, brachiolum, rameno, jako by preclíky křížem položené ruce představovaly. Poláci jmenují preclík pracel, Slovinci perétac, Krainci pręsta, star. něm. brezita, prezitella a v novější němčině slyšíš vedle „bretzel“ i výraz bretschel.

V Polště mají preclíky při „Gregoryankách“ zvláštni důležitosť. Tamť se vystrojí a vyšperkují školní hoši co nejskvostněji, a to tak, že i v obyčej vešlo, říkati: „ubrała go iako na iakie Gregoryanki.“ Ti žáci takto vystrojení, kterým se též „Gregoryanki“ říká, tropí na návsí rozličných šašků a her, až konečně se ukáže bakalář, vesnický to učitel, maje obvěšeny přes plece preclíky (obvařanky). Na něj se sypou děti odrývajíce mu při hluku velikém preclíky, on ale hledí, do útěku rychlého se dada, jim ujíti. Srovnáme-li k tomuto bakaláři svého medvěda o masopustě, z kteréhož hospodyně hrachoviny trhají i lišku či bábu, ježto u nás preclíky dětem přináší, shledáme ihned, že všemu tomu táže mythická podstata za základ slouží.

U Němců věřili, že kdo za masopustnou noc povrhoval preclíky, trestán byl od přírody tím, že mu vyrůstaly osličí uši. I v Tyrolsku znají slavnosť sv. Řehoře říkajíce: „der schulmeister geht in Gregory“.